Langsyne II.kapitola

Zdravím,

rozhodla jsem se, že když je ten svátek tak pro vás přidám další kapitolu této povídky. Také k tomu pomohli vaše milé komentáře jak se vám první kapitola líbila a také že je už 3 kapitola dopsána a nic nebrání tomu abych ji mohla v sobotu zveřejnit.

Tuhle kapitolu věnuji čtenářům: Dujko, Mily, Bobo, Lucka, Wigy, samuel a všem ostatním.

Opět není betováno, takže mě snad za pravopisné chyby neukamenujete.

Vaše Reniii

x-x-x-x-x

Cestování časem

.

.

.

Není nám dovoleno vybrat si obrazec osudu. Ale to co do něj dáme je naše.

~Dag Hammarskjöld

.

.

.

480. př. n. l.

Harry věděl kam jdou a také věděl co se stane. To ho už značně znepokojovalo. Nebylo to poprvé, co měl jít do boje s vědomím, že nestojí na vítězné straně. Přesto, tito Spartané byli dobří chlapi. Byla to naprostá náhoda, že ho do této drsné kultury, tak snadno přijali. Potkal tady muže, ženy i děti, všichni byli obdivuhodní. Byli divocí ve všem co dělali a nemohl si pomoci, ale cítil se poctěn, že bude mít takovou úlohu v této historické události.

Vůdce, jejich král, jeho král stál vepředu. Utvořili silnou zeď, těžké štíty skrívaly jejich těla před nepřátelskými útoky Perských vojáků. Další řada se skládala z vojáků, kteří útočili oštěpy, které dokázali protrhnout i silnější brnění. Zjistitl, že je úžasné kolik sil byli možni vynaložit, i když šli do války v tak malém počtu. Nyní jim všechno hrálo ve prospěch. Štíhlý pas a falanga tvořící obranu. Jejich schopnosti, školení a kruté podmínky vytvořili jejich z jejich těl dokonalou ukázku anatomie. Nemluvě o taktice a o využití každé možnosti. Jejich zbraně mohli snadno projít přes brnění a jejich štíty byli tak těžké, že se je prakticky nedá zničit jak šípy tak vykutaným železem, které jejich nepřátelé používají.

Vůdce Peršanů, Harry si za boha nemohl vzpomenout na jeho jméno, poslal své nejlepší vojáky, aby bojovali v této válce. Také neobdrželi zprávy o vojsku vyslaném po moři, ale očekávali, že se dnes kdykoliv vylodí. Toto byl konec, konečná konfrontace. Podíval se na svého krále, jejich pohledy se střetnuli. Nikdo z nich nezůstane na živu, všichni to věděli a cítili. Dal konečný pozdrav svému králi a zároven i poslední sbohem. Pak se otočil zpět k bojišti a vyšel na pomoc svým spojencům. Někdo mu vrazil do hrudi nůž a probodl plíci, poté se zhroutil. Na krvavém bojišti ležel dokud se nesetmělo, pak zmizel jako by tam vůbec předtím nebyl.

49. př. n. l.

Egypt bylo překrásné místo. Obzvláště si užíval poušt, valící se duny a jemný písek. Ovšem raději zůstával v blízkostí měst a vesnic, samozřejmě kvůlu stravování. Ono by bylo těžké najít uprostřed ničeho nějakou lidskou populaci. Jeho pozornost se přesunula na velký dav lidí. Zlatohnědá plet a tmavé vlasy, zlato a drahé látky, které se kroutily na tom těle spolu s kruhy. Oh, moc dobře věděl o koho jde. Cleopatra přijela do města. Díval se na ni jak mluvila s jedním svým poddaným a něco kritizovala. Bylo těžké obdivovat ženu. Byla silná, soupeřila s mnoha muži, kteří se ji postavili do cesty. Nejen, že má vlivnou politickou sílu, ale byla stále na očích.

Harry klidně mohl přiznat, že by mu nevadilo s ní jít. Jeho oči, překvapivě stále zelené, i když zbytek těla schovával do tuniky, se setkal s tmavými. Zbytek lidí v místnosti se vytratil, když se k němu začala přiblyžovat. Nemohl si pomoci, ale byl jí uchvácen. Jemně se na ni usmál, když si stoupla po jeho boku.

„Doufám, že váš večer byl příjemný“

„Jako obvykle.“ Odpověděla, aniž by se na něj podívala.

„Jak je na tom politika ve východních zemích?“

„Rada se stále drží, i když byli poškozeni.“

Přikývl. Nezabýval se hodně politikou. Bez pomocné ruky by všechno to vnitřní vládnutí nepochopil. Dosud politiku nepotřeboval, stačilo si udržovat vysoké a úctyhodné postavení a zároven nízké, aby nebyl posléze z těch vyšších míst považován za hrozbu. Dokonce se ho nesnaží vmanévrovat do svých vlastních zisků.

„Rady probíhají často, ale jsou slepí aby si všimli.“ Promluvil po chvíli. Otočila se k němu, zlaté korálky tkané ve vlasech se kymácely podél její jemné tváře.

„Pojd, pojdme to dále prodiskutovat.“ Otočila se a šla pryč, tohle byl pro všechny povedl k ukončení shromáždění a pomalu odcházeli. Na konci ho Kleopatra naučila všechno co potřeboval vědět. Vzala ho pod svá křídla a naučila ho správně politikařit, jemné manipulace, úplatkářství, vydírání i vyjednávání.

44. př. n. l.

Když poprvé slyšel jméno Ceasat, znělo to spíš jako oda na jeho osobu. Lidé mu darovali velkou moc, aby je všechny zachránil a uchránil. Byl to hrdina. Ale moc korumpuje a absolutní moc korumpuje nejvíc. Stal se diktátorem a vládl své zemi těžkou rukou. Odmítl opustit své místo, prohlašoval, že se všechno obrátí k lepšímu, ale když všichni prohlédly, bylo už příliž pozdě. Byl chráněn armádou a obklopen úředníky, kteří ho využívali pro svou vlastní autoritu. Řím se začal hroutit. Z kdysi nádherného města toho zbylo už málo.

S jeho informacemi věděl na co se zaměřit a koho sledovat. Jednoduše se zbaví Juliuse Caesara. Rozohdl se, že ho probodne čepelí nožem ve velkém davu lidí. Vtipné na tom bylo, že ze všech těch zavražděných mužů přišel s tímhle plánem. Pozoroval smrt chladnými oči za kameným sloupem každý den. Vražda , něco co pro něj byl každodenní chleba a uvědomil si, že mu krvácí srdce jak se snaží zachránit všechny. Toho dne se naučil hodně o moci, zradě, hrabivosti a ctižádosti. Udělal ze sebe dobrého Zmijozela. Všimnul si toho v okamžiku kdy konec čepele se zabořila do těla Caesara.

993

Našel si cestu do Skotska a sledoval začátky Bradavické školy. Nikdy nezamýšlel se sem vrátit. Většina myšlenek na Bradavice mu přišla tak vzdálená, až se zdálo, že to bylo všechno jen vzdálený sen. Nebylo to tak velkolepé jako mramorové zdi paláců nebo velké pyramidy, ale krása kamenného hradu stojícího hrdě kousek od lesa byla úžasná. Už skoro zapomněl jak to poprvé bylo dech beroucí. Bylo to také místo, kde se konečně setkal s prvním upírem kromě Kaina. Jean – Claude byl vysoký, štíhlý, bledý a vlasy měl kamárokové barvy. Jeho oči měli ten nejtemnější odstín modré jaký kdy viděl. Jako půlnoční obloha bez jediného zataženého mráčku.

„Mé jméno je Jean – Claude.“ Červené rty se stočili do úsměvu, který Harry identifikoval jako za výsměšný. „Co děláš v kouzelnické škole?“

„Harry a dívám se.“ Muel stejě odejít, ale upír ne na něj stále díval.

„Takže, ty jsi stále na cestě? Od kdy tě přivolal?“

„jak o tom víš?“

„Tvůj zploditel tě nic nenaučil?“

„Žena, která mě porodila zemřela ne dlouho oté co jsem se narodil a poslední upír, kterého jsem potkal se mě snažil zabít.“ Jean – Claude přikývl jako by se jednalo o normální jev. Pro všechy, to Harry věděl, by to bylo.

„je to dar a prokletí královské linie. Jejich magie se užívá do doby, kdy se učí konkrétní poznatky, které jim umožní přežít. Samozřejmě, že oni nevedli v průběhu tisíciletí žádné klany, ale magie zaujímá nějaké místo pro současné myšlenky.“

Vypadal, jako by se chystal pokračovat, ale křik a pád, který se ozval hradem ho přerušil. Trochu se zasmál. No, ve kterých historických knihách, které si ještě pamatoval stálo, že Godric Nebelvír byl trochu perverzní. Nedávno zaslechl rozhovor mezi Salazarem a Rowenou, kteří se bavili o tom, že Godric má vlastně rád bolest. A po několika dnech pozorování, nemohl nesouhlasit. Ohlédl se na Jeana – Clouda a zjistil, že je už upír pryč. Ve větru ještě zaslech šepot.

„Ještě se setkáme.“

1171

Merline, to bolelo! Bolest se rozvynula v jeho hrudi. Cítil jak mu u srdce píchá jako tenké ostří jeho nepřítele, které vklouzlo mezi žebra. Svět se mu zhoupnul před očima a tma se mu žene myslí jak voda. Vrhl se na hrdlo muže před sebou. Nikdo si toho nevšimne. Dalšího nepřítele zabil mečem, když udělal krok vpřed. Nechápal, proč tady byl, za jakou příčinu bojoval. Bojoval s lidmi, kteří by ho okamžitě upálili na hranici, kdyby věděli co je skutečně zač a bylo by po městě, které označovali za svaté. Opravdu to nemohl pochopit. Nikdy netvrdil, že chápe všechny ty náboženské věci okolo toho a kulturu ve světě i po tolika letech, staletí cestování. Nechápal, jak by mohl ospravedlnit to velké zabíjení. Byly dvě frakce (odpovědi) pro stejnou věc a proč musí bojovat. Nazvěme to neutrálním územím, kde si nikdo na nikoho nemusí uplatnovat nárok.

Oblouk krve vystříkl ze hrudi a postříkal mu obličej. Nevěnoval jí pozornost. Řežali každého hlava nehlava dokud se krev pod jeho nohama nenasákla do země. Proč? Prořízl někomu břicho a slyšel ten nelidský křik, jak se snažil udržet své vnitřnosti na místě. Proč? Muž bojující po jeho boku byl zasažen šípem, ve tváři měl nevěřícný a bolestný výraz. Co tohle bylo? Jaký smysl má takové zabíjení? Něco v něm samotném zemřelo, jen malý kousek, ale i přesto to stačilo aby změnil své názory. Nebyl si jistý, jestli by mohl něčemu opravdu věřit po tomhle.

1294

Na nějaký čas opustil mudlovský svět. Harry se už nemohl dívat na cokoliv co jen vzdáleně připomínalo boj. Stále mohl cítit krev, kterou bylo jeho tělo nasycené, ale nční můry nemíval. Vrátil se do kouzelnického světa včas, aby se stal svědkem prvního turnaje tří kouzelníků. Sotva si pamatoval svůj první úkol, drak a vejce. Tentokrát si museli podmanit nebo zabít stvoření, které si vybrali. Chiméra, Mantikora a Harpyje. Byl rád, že tentokrát je turnaj pro něj méně nebezpečný. Všichni tři soutěžící přežili, i když ten kdo bojoval s Chimérou měl hodně poškozenou ruku. Takže, už dále nemohl pokračovat v soutěži.

Druhý úkol byl podobný jako ten, který tenkrát podstoupil. Ačkoliv tentokrát tam bylo více nebezpečných vodních bytostí. Oba soutěžící druhý úkol zvládli poměrně snadno a dokončili ho včas. Třetí úkol byl závod o pohár. Nebylo to bludiště, místo toho se utkali se mnoha bytostmi. Některé byli více ohoržující, některé méně. Jeden ze soutěžící zemřel těsně před tím, než se dostal k poháru. Turnaj vyhrála jedna brunetka, Harrymu opravdu nezáleželo na jejím jménu.

1340

Byl zpátky v mudlovském světě. Právě včas, aby se stal svědkem kruté nemoci. Říkali ji Černá smrt. On jí říkal Tragická smrt. Celé rodiny, matky, otcové, brtaři a sestry. Sledoval jak všichni umírají, zatímco on sám zůstává nedotčen. Cítil se jako by četl nějaký hororový příběh. Hnijící maso. Pach smrti. Vysoké hromady zapálených těl se váleli kdekoliv se dalo, protože nikde nebylo dostatek místa kam by je mohli pohřbít. A necítil nic, když pomáhal ukládat mrtvá těla na vozíky z obydlených oblastí. Toto místo už moc dlouho nevydrží. Zdraví všechny opustilo a lidé co přežili ocházejí pryč. Viděl jak několik vesnic takto dopadlo. Něčí ruka se dotkla jeho paže a zastavila ho, aby už nemusel pro další těla.

„Nechte toho. Dostal jsem zprávu, že vesnice se dnes večer zpálí.“

„A co lidé, kteří jsou zdravý?“ Zeptal se. Pokrčil rameny.

„To už není moje povinnost jim to říkat. Kdo ví, stejně jejich milovaní se je budou pokoušet zahranít, i když jsou nemocní. Oni by byli schopni zachránit celou ves.“ Harry nemohl tvrditi, že by to pravda nebyla. Zejména pro rodiče a jejich děti. Už jednou viděl jednu ženu, která se snažila uprchnout s nemocným dítětem. Odstrčil jeho ruku ze své paže.

„Dobře, máš hlad?“

„Jedna studená liška, která se skoro vůbec nedá jíst.“ Zamumlal si pod vousy, když zavrtěl hlavou.

„Jak je libo. Zítra pracujeme?“

„Jo, v jihovýchodním sektoru Startin. Chtějí to tam vyčistit dřív, než se to rychle rozšíří.“

„Dobře, uvidíme se potom.“ Otočil se a odešel pryč. Jeho pohled se nezastavil na čtyřech dětech a jejich matkách, které procházeli kolem.

1387

Červený drak byl zejména plný v noci. Hospoda byla poměrně nová, ne více než jeden rok. Majitel se sem nedávno přestěhoval za účelem podnikání. Bylo to úžasné místo, dovezený alkohol byl jeden z nejlepších, který se dal v současné době sehnat. Seděl u stolu, který byl zastrčen v rohu a pozoroval bavící se lidi okolo. Nechtěl být okolo, když by se rozhodli toto místo poslat do plamenů. Chodilo sem překvapivé množství temně vypadajících lidí a nikdy nevíte co je napadne.

„Vadilo by vám, kdych se tu posadil?“ Harry vzhlédl ke svému návštěvníkovi.

„Poslušte si.“ Ukázal na volou židli.

Muž si objednal pití. Trapné ticho se jich na chvíli drželo, dokud to Harry nevydržel a zeptal se.

„Slyšel jste o tom novém lektvaru?“

„Ten zotročující?“

„Jo“

Muž si odfrkl. „Kdo neslyšel? Vytvořit něco tak zlého. Osobně si myslím, že by toho tvůrce měli pověsit.“

„Ach, ale ti, kteří jsou v politickém manželství by někdy něco takového uvítali.“ Muž zavrtěl hlavou.

„Svobodná vůle by neměla být nějak poškozena.“

„Vaše mysl je hodně otevřena. Většina myslících čarodějů a magických bytostí jsou o nějakou úroven víš než obyčejná zvířata.“

„Ano, jak jsem řekl. Jsem romantik a blázen.“

„Zvláštní, jak často se ti dva shodují.“

„Přesně tak.“ Souhlasil.

„Nemyslím si, že jsem zaslechl vaše jméno.“

„Ach, to je ode mne hrubé. Nicholas Flamel.“ Napřáhl ruku.

„Těší mě.“ potřásl si s nabízenou rukou a přemýšlel proč mu je tohle jméno tak povědomé.

1478

Křik...takový už dlouho neslyšel. I přesto že se až k němu odrážel přes zdi. To místo by se dalo nazvat bunkrem, ale nebylo by to úplně přesné. Spíš to vypadalo na suterén. Hluboký sklep s mnoha kobkami vyhloubené do kamene konstrukce. Lidská brutalita. Prošel místností bez svědomí, malý kousek jídla a džbán vody, který ležel na vratkém stoklu si vzal s sebou. Nemusel se ani díval dovnitř aby věděl co se tam dělo. Mučení. Takové jednoduché slovo, pomyslel si. Mohl odejít a ušetšit se této podívané, ale on byl tady, na tomto místě a v tomto čase z nějakého důvodu. Bylo určeno aby tohle viděl až do konce.

Rychle otevřel celu, džbán s vodou a jídlo položil na špinavou podlahu. Zavřený zajatce byl omámen z ustavičného mučení a podle toho jak vypadal tak i vyhladovělý, že by po tak dlouhé době snědl i něco jedovatého pokud by to znamenalo konec. Když odcházel, zamkl za ním dveře a odcházel. Křik ustal. Vyšel do horních pater a posadil se na lavici, která stála na jedné straně místnosti. Uvnitř se cítil prázný, apatický a vzdálený, když vezme v potaz okolnosti kolem něj. Bylo to divné. Všechno bylo tak neskutečné jako by to nebyla pravda. Opřel se usadil se pohodlněji jak jen to lavice dovolovala. Co se můžeme učíme, když si způsobujeme takové utrpení?

1492

Byl na lodi a jak zjistil tak nenáviděl lodě. Tři lodě se plavili kvůli obchodování směr Indie. Chtěl si vydělat trochu peněz a ted je tady. Jejich kapitán prohlašoval, že našel lepší a rychlejší cestu do Indie, ale jak Harry věděl tak se mýlí. I když na základní škole nestrávil mnoho času bylo více než zřejmé na jakých lodí se nachází. Nina, Pinta a Santa Maria a všechny se plavili pod Columbusem. Ale měl si uvědomit dřív, že tato konkrétní cesta vedla k objevení Ameriky. Neprosil se o to. Ani v nejmenším. Byl unaven jak se neustále zaplétal do historických událostí ''uvidíte jednu, uvidíte všechny''.

To ani nemluvě jak tento výlet bude dlouhý. Měsíce. Byl znuděný a vyčerpaný. S lidmi na palubě jsme se museli neustále pravidělně střídat, jinak by se riskovala infekce a to by bylo katastrofální. Dokonce si nepamatoval prvních pár měsíců po znovuzrození. Když konečně získal svou příčetnost seděl v chatrči s mrtvými těli a byl informován, že on jediný přežil masakr, který se tam odehrál, i když tušil že on sám byl příčinou toho masakru. Visel přes trup lodi a sledoval jak se voda třpytí ve svitu měsíce. Moře bylo klidné a lod se jen mírně houpala na malých vlanách. Ve vzduchu byl cítit chlad a teplota nebyla nepříjemná, i když by s ním většina posádky nesouhlasila.

28. července 1942 – 5. ročník

Harry se s trhnutím probudil a zvažoval, kdy naposledy takhle spal. Pomalu se posadil v ne tak měkké posteli. Kovové tyče podél postele a bílý závěs ho dělil od zbytku místnosti. Chvíli mu trvalo než si uvědomil, že je v nemocnici. Naklonil se dopředu a vytáhl lékařskou zprávu zavěšenou na konci jeho postele. Neznal mnoho lékařských termínů, ale věděl toho dost aby zjistil, že měl závažný případ vyčerpání, jak fyzického tak i magického. Přišla žena oblečná v halence pastelové barvy. Přešla k jeho posteli a přitom se mračila a vzala mu zprávu z ruky.

„Jsem ráda, že jste vzhůru. Spal jste pět dní. Nyní byste mohl být ochotný a odpovědět na pár otázek?“

Pokrčil rameny a přikývl.

„Jméno?“

„Jasper Cole.“

„Bydliště?“

„Nevzpomínám si jak jsem se sem dostal.“ Její oči se přivšely.

„Jeden člen jedné malé sekty vyhodil do povětří nějaký dům. Našli jsme vás pod hromadou suti, ale vaše zranění nebyla vážná, jen pár oděrek a tržných ran. Zatímco magické a fyzické vyčerpání byl horší problém. Myslím, že jste se tam mohl také uhodit do hlavy a způsobiti si trauma ztrátou paměti, ale vše by pak mělo být v pořádku. Pokud by vám to nevadilo ráda bych vás přestěhovala jakmile to bude možné.“

„Dobře.“

„Kolik je vám let?“

„Patnáct.“ Přikývla a vytáhla z desek nějaký pergamen.

„Tady. Zapiště do formuláře informace a situaci, pak ho pošlete ředitely Dippetovi do Bradavic. Přijme vás bez nějakých velkých problémů. Někdo v hale vám řekne, kde si můžete sehnat sovu.“

„Dobře.“

„Anamnéza?“

„Žádnou nemám.“ Ani to tak nebyla lež, pokud člověk počítal ty roky v Bradavicích.

„Hm. Tak potom nějaké alergie?“

„Žádné na který bych mohl přijít.“ Přikývla a něco si zaznamenala.

„No, jste nezletilý a zatím neznáme rodinu. Všechny účty budou zdrženy po dobu 4 měsíců. Pokud je budete chtít zaplatit dřív, stačí říct střetovi a poslat peníze na účet Sv. Munga. Budou mít fakturu a ukážou ti to.

x-x-x-x-x

Harry zíral na pergamen s trochou nedůvěry. Přijal odpověd s tím, že si ho zapsali dva dny poté co poslal dopis do Bradavic. Vzhledem k jeho současné situaci, že nebude muset platit školné, tohle nebylo to co v něm vzbuzovalo nedůvěru. Ve skutečnosti mohl dost dobře být noshled Grindelwalda a nikdo by se nevyptával. Neměl by mít tento Temný pán nějaký složitý plán? Kde je ta typická rovina pro předvídání zla? Byl vlastně... trochu zklamaný? Otřásl se. Povzdechl si a zamížil do uliček. Rozhodl se odcizit několik mincí a získat peníze pro své potřeby.

Ulice není tak přeplněná jak to bylo ještě před několika dny, před začátkem školního roku. V Příčné nebyl od... Vlastně si nebyl zcela jist, kdy tady ve skutečnosti byl. Vzpomněl si kde jsou obchody, i když se za ty roky některé změnily. S lehkostí se jeho ruce vnořili do kapes hábitů. Mnozí kouzelníci měli své peněženky pojištěné kouzlem proti krádeži, ale ne všichni a ti se Harrymu hodili. Když cítil, že měl dost galeonů, srpců a svrčků tak jejich součet dělal celkem asi třicet galeonů a mohl vyrazit do obchodů. Určitě potřeboval nějaké nové oblečení. Nemocniční oblečení nebylo moc pohodlné, ale lepší než žádné. Nejprve však potřeboval hůlku.

Koukl se na obchod Ollivandera. Potřeboval hůlku, ale obával se, aby nezískal tu hůlku, pro kterou si když mu bylo jedenáct přišel a která tam určitě ted někde byla. Možná, že.... byl v ulici i nějaký jiný výrobce? Díval se kolem sebe, dokonce vešel i do nějakých menších uliček a hledal dalšího výrobce. Bohužel k jeho smůle byl Ollivander jediný výrobce a projedce hůlek v Příčné ulici. Tedy legánlí prodejce. Vešel do obchodů a rozhlédl se. Vůně dřeva spočívala na každém rohu, ale ne tím špatným, zatuhlým způsobem.

„Sháníte hůlku, že ano? I když vypadáte trochu starý na svou první.“ Zeptal se Ollivander, když se za ním objevil.

„Moje první se zlomila.“

„Ach to je smutné.“ Přesunul se „A ted, v jaké ruce držíte hůlku?“

„V pravé.“ Měřící páska se mu ovinula kolem paže, zápěstí, prstů a dlaně. „Zkuste tuhle, 9 placů, jádro blána z dračího srdce a dřevo z vrby. Velmi robustní.“ Jeho prsty se jen otřely o hůlku předtím, než mu vyletěla. „10 a ¼ palců, jádro z vlasu jednorožce a dřevo z borovice. Pěkná a flexibilní.“ Švihnul hůlkou a opět mu vyletěla z ruky. Takto to pokračovalo nejméně půl hodiny než se podíval na zděšenou tvář výrobce. Pak se otočil zpět na Harryho a zkoumavě si ho prohlížel. Poté se otočil a přešel ke dveřím a otočil ceduli na ''zavřeno'' a přešel k Harrymu zpátky. „Nemáte, náhodou, krev kouzelných bytostí nebo magických stvoření?“

„Ano.“ Váhavě odpověděl.

„Zdědil jste to?“

„Ano.“

„Tak v tomto by mohl být problém. Předpokládám, že je to temné dědictví?“

„Nejsem si jistý jak to s tím souvisí.“ Řekl tiše a zúžil oči a dával tím najevo svou nelibost ohledně tohoto tématu.

„Nemůžeme ovlivnit jak jsme se narodili. Pokud je tohle temné dědictví, může to mít vliv na jádro v hůlce a zároven na jejich reakci. Seznam jáder, které používám je omezeno, většinou kvůli ministerstvu. Jediné co mohu používat je Pero Fénixe, Vlas jednorožce a Blánu z dračího srdce. Mnozí se domnívají, že pokud v hůlce bude jádro ze světlého tvora tak omezíte čaroděje, který by se pokusil tvořit temnou magii. Samozřejmě na tomto to nezáleží. Vzpomínám si, že v temném středověku jsem udělal jednu hůlku s vlasem jednorožce. Dal jsem ji čarodějce...“

Harry na okamžik přestal poslouchat. Temný středověk? Ten chlap byl na živu v době temna? Kolik je mu let? Podíval se znovu na muže. Ollivander vypadal staře, dokonce hodně staře, ale kouzelnící mohli žít po velmi dlouhou dobu. Měl pocit, že před ním nestojí člověk. Nebyl upír, to bylo jisté, ale možná je něco podobného jinak by tak dlouho nežil.

„... A to bylo v době, kdy jste mohl používat vlasy z Chimér!“ Otřásl se nad svými vzpomínkami. „Nemusíte poslouchat starého muže, který se toulá vzpomínkami. Nyní k vašemu dědictví?“

„Je temné, ano.“

„Mohu se zeptat o jaké dědictví se jedná?“

„Vampirismus.“

„Nenechají vás v Bradavicích pokud to zjistí.“

„Nezjistí to.“

„Mám předpokládat, že přijmete všechna nezbytná bezpečnostní opatření?“ Harry se zatvářil zmateně.

„Bezpečnostní opatření?“ Ollivander vypadal šokovaně.

„Ano. Vyrobenou náhrařku lidské kreve.“

„Kde to můžu koupit?“ Ollivander se tomu zasmál.

„Nemůžete to koupit a pokud pokoušete nějakého člověka bude automaticky spuštěna exekuce. Ve skutečnosti jedna skupina Bystrozorů hlídá Obrtlou ulici před upíry, kterí se tam živí lidskou krví a pokud nějakého chytí je automaticky popraven. Byl bych opatrný pokud narazíte na nějakého ochotného dárce. Ale zpět k lektvaru. Ministerstvo má omezené množství. Můžete si ho bud udělat a nebo si najít někoho kdo ho pro vás udělá, ale nemůže být prodán z jejich skladů. Prohlašují, že se počet stále snižuje. Vaši rodiče vás toto nenaučili?“

„Jsou mrtví. Už hodně dlouho pokud si vzpomínám.“

„Omlouvám se.“ Harry mávl rukou.

„Ted o mé hůlce...“

„Ano, ano. Vzhledem k tomu, že je vaše dědictví temné a odmítá ''světlé'' jádro, budu muset použít něco jiného.“

„Copak jste neříkal, že je to nelegální?“

„Nelegální? Nemám tušení o čem to mluvíte, ale jen pro jistotu vám dám dvě hůlky. Pokud by někdo chtěl prozkoumat vaši hůlku, dáte jim falešnou a všechno bude pokračovat podle plánu.“

„Nejsou také dvě hůlky nelegální?“ Přemítal nahlas.
„Druhá není skutečná, takže to se nepočítá.“

„Aha.“ A trochu se pousmál.

„Pojdte se mnou, budeme muset odletaxovat do mého dalšího.... soukromého obchodu.“

Následoval muže do zadní části místnosti. Letaxem se přesunuli do místnosti bez oken a dveří. Pokoj byl kompletně izolován. Sklenice, krabice, dřevěné špalíky a kotlíky stáli na policích, které lemovaly stěny. Stůl, solidní s tlustými dřevěnými nohami, stál uprostřed místnosti s odloženými nástroji. Magické světlo viselo ze stropu a vrhalo jasné světlo na stůl.

„Vítejte v mé dílně.“

„Myslel jsem, že své umění vytvářet hůlky uskutečnujete ve svém obchodě.“

„Normálně ano. Tuto konkrétní místnost využívám ve svůj volný čas. Pojdte, potřebuji prozkoumat vaši magii abych mohl vybrat vhodné jádro.“ Židle se objevila vedle stolu a pokynul mu, aby se posadil. „Podržte to a nehýbejte se.“ Podal Harrymu průzračný kámen, dokonale hladký a zaoblený jako sklo z oceánu. Ollivander couvl do určité vzdálenosti a zavřel oči. Když je znovu otevřel mohl Harry říci, že vidí úplně něco jiného, i když se navenek nic nezměnilo.

„Velmi zajímavé.“ Obočí se mu vyklenulo nahoru. „Brzy nabydete svého dědictví“ Harryho docela zajímalo kolik toho mohl právě vidět. „Linie. Královské linie. Budeme muset zjistit do které z nic patříte.“

Moc, kteru byl výrobce hůlek zahlcen zmizela a muž se otočil aby začal shromaždovat potřebné věci na stůl. Harry jen tiše pozoroval jak muž zahřívá kotlík a opatrně míchá směsi. Ollivander vytáhl kus pergamenu a položil ho na stůl. Opatrně naklonil malý kotlík a vylíval jeho obsah na střed stránky. Kapalina, zelená jak brčál se roztáhla po celém pergamenu a potom se do něj vsákla. Papír se nasákl zelou směsí a poté opět vybledl zpět do žluto-hnědé barvy, která je obvykle k vidění.

„No, to bylo zajímavé. Co to bylo?“

„Tohle vytvořilo rodové linie. Recept pochází od samotných skřetů. Jsou sice odporní, ale vědí jak vytvořit dědičné testy. Ted budu potřebovat krev.“

Harry vstal a vykročil vpřed, nabídl ruku bez jakéhokoliv zaváhání. Ollivander vytáhl ze stolu dýku a rozřízl mu dlan. Zvedl ruku nad stránku a stiskl končetinu, aby krev kapala rychleji. Jakmile krev dopadala na pergamen, okamžitě se začala vsakovat a mizet. Znaky se začali formovat do úhledně vypadajícího písma.

Královská linie Umbra

Královská linie Ignis

Královská linie Fuga

Královská linie Sol

Královská linie Anguis

Čistokrevná linie Potterů

Čistokrevná linie Nebelvírů

Magická linie Zmijozelu

„No, musím říct, že tohle jsem nečekal. Potter? Kdo by si to pomyslel?“

„Tohle musí zůstat utajeno.“

„Přirozeně. Vytváření rodových lini mě automaticky váže k udržejí jejich tajemství. Přesto, pět královských linií, dvě čistokrevné a jedna magická. Úžasné.“

„Co znamená ta magická linie?“

„To je že jeden z konkrétní linie vám předal nějaké vlohy, které se oblevili i v této linii.“

„Hmm. Takže co to z hlediska hůlky znamená?“

„No, vzhledem k tomu, že jste svázan s pěti různýmu upířími liniemi, budu asi muset vytvořit něco co se bude moci každé soustředit na samostatnou energii. Dřevěná rukojet, možná něco s kamínkem a dvě jádra. Problém bude najít rovnováhu mezi těmi...“ Odmlčel se, příblížil se k polici a začal z ní vytahovat věci. Harry muže nepřerušoval, když prohlížel místnost a hromádka na stole se poměrně zvětšovala.“ Nyní se pojdme podívat.“

Harry dychtivě sledoval, jak muž zvedl nástroje a začal pracovat. Mumlal si něco pro sebe a občas zavrtěl hlavou. Ořezal dřevo, které ted připomínalo hůlku a smetl pryč hobliny. Bylo to tak dávno co měl hůlku. Upíří magie nepotřebovala hůlku. Většinou měl tolik síly a kontroly, že mohl dělat věci, které chtěl a zbytek byl talet od rodů. Nepotřeboval používat kouzelnickou magii, i když byl ted vděčný za to, že ji může znovu použít.

Ollivander vytáhl další malý kotlík z police. Vylil do něj lahvičku odporně vypadající žluté kapalily a přidal k tomu rozdrcený tesák. Látka zasyčela a uvolnila obláček kouře. Muž chvíli počkal až látka došumí a poté tam hodil malý kamínek. Zasyčelo to dříve, než se kapalina zněnila a zklidnila. Starý muž se otočil a přešel k polici, kterou při příchodu neviděl jaká tam byla tma, a vytáhnul nějakou starou krabici. Krabice se otevřela a viděl zářící peří. Byla to duha barev. Fialová, zelená, rudá, kanárkově žlutá, oceánově modrá, černá, bílá a pro některé barvy neměl pojmenování. Ollivander vybral dokonalý odstín červené. Ne jaký vidíme u pastelek, ale prostě jiný. Bylo to jako živé a mělo to svou hloubku. Byl tím fascinovaný.

„Co je to?“ Neuvědomil si, že položil otázku dokud mu Ollivander neodpověděl.

„Dračí peří.“

„Nevěděl jsem, že draci mají peří.“

„To většina. Ve skutečnosti si jsem jistý že většina z nich je už odsouzena k zániku.“ To ho zklamalo. Byl by ráda, kdyby jednou viděl tvora, který byl součástí jeho hůlky. Muselo by to být úžasné. Zastavil své myšlenkové pochody jak se Ollivander pustil znovu do práce.

x-x-x-x-x

„Hotovo!“ vykřik muž a vytrhl tím Harryho ze spánku. Několikrát zamrkal a snažil se vzpomenout kde je a proč tam je.

„Prosím?“

„Vaše hůlka, a je to moje umělecké dílo.“

Byla štíhlejší než většina ostatních hůlek, téměř křehká na pohled. Dřevo bylo tmavé a jemně lesklé. Rukojet byla černá a barevný kámen spojoval rukojet se zbytkem hůlky. Pasovala přesně do jeho ruky. Byla perfektní. Potěšeně se usmál a mávnul s ní. Déšt jisker vyletěl ze špičky.

„Z čeho všecho byla vyrobena?“

„Dřevo je z tisu. Rukojet je z dřevěného uhlí utěsněna hadím jeden, aby se neohlomila. Kámen je z temného kamene. Býval hodně využíván v nějakých starých rituálech. Jádro se skládá z dračího peří, jak jsi viděl a tesáky z Egyptského zimního aspu.“

„Egyptského zimního aspu?“

„Magický had, je celý bílý s výjimkou zlatavých zad. Je považován za boha slunce a co mohu říci, tak spousta jeho vlastností podporuje tuto teorii.“

„Proč se všechno zaměřuje na hady?“

„Královská linie Anguisinů je nejvíce výrazná. Máte v sobě nejvíc jejich schopností. Vzhledem k tomu, že mají ve znaku hady potřeboval jste hůlky, která by tyto dovednosti byla schopná ukázat.“

„Děkuji vám, pane Ollivandre.“

Harry zaplatil příslušnou částku, rozloučil se se starým mužem a téměř o dvacet pět galeonů lehčí odcházel pryč. Bude muset sehnat víc peněz, aby si obstaral to co potřeboval.

x-x-x-x-x

1.září 1942

Kupé ve vlaku měl jen pro sebe, ostatní vyhnal chladným pohledem a ještě chladnějším tonem, že se radši už nepřibližovali. Dveře se znovu otevřely a ten kdo vešel nebyl starší než on sám. Ason tak teda vypadal. Pátý ročník prodle všeho. Harry mohl cítit temnotu v jeho magii. Hmm někdo si hrál se zakázaným uměním. Ostatní to zatím nemusí cítit, ale on, upír to cítí jako by právě ted používal temné kouzlo. Posadil se naproti němu a posměšně se na něj usmál. Harry mu úsměv oplatil.

„Jasper Cole.“ Nabídl mu ruku. Jeho společník si ho změřil pohledem, než nabízenou ruku přijal.

„Tom Riddle.“

LANGSYNE I.KAPITOLA < > LANGSYNE III.KAPITOLA

Poznámka autorky:
Harry nežil před tisíci lety v chronologickém časovém pásmě. Skočil z jednoho roku do zcela jiné doby. Tato kapitola měla poukázat na důležité body v jeho životě tj, neměl žít od roku 480 př. n. l. Až do roku 1942, ale přeskočit několik tisíc let.