Jsem na tom úplně stejně jako Achája. Uvidíme jak to vypadá s tím bude dál, ale zatím to je bezva povídka.
Langsyne X.kapitola
20.09.2014 12:04
Zdravím všechny čtenáře. Přináším vám další kapitolu o trochu dřív, než bylo původně v plánu. Poctivě překládám 11. kapitolu, takže to vidím za další 2-3 týdny. Jinak mě docela mrzí to, že povídka asi nemá moc ohlasů. Beru to podle komentářů (2) a počtu hlasování (13). Takže se pak nedivte, že se mi někdy překládat nechce a trvá to tak dlouho, jelikož nemám žádnou motivaci. Takže opět prosím všechny co nechtějí psát komentáře, hlasujte v anketě!
Přeji hezké čtení a hezký den.
×××××
Azkaban
.
.
.
"Trocha povstání teď a pak... je nezbytný lék pro pevné zdraví vlády."
~ Thomas Jefferson
.
.
.
20.října
Nastal čas.
Lodě tiše připluly na písčitou pláž a zvuk vln narážejících na břeh překrýval hluk toho, jak se připravovali. Nože a meče pevně držely jako ti, kteří opět v přední skupině společně diskutovali o jejich taktice boje. Ostatní se připravovali jinými způsoby. Nemohlo jich být celkem více než šedesát, počínaje alespoň jedním z královské linie a konče ostatními, kteří hledali domov a zaslechly o plánu převzetí Azkabanu.
Stěny vězení byly vlhké stejně tak i působivé, i když už byla hluboká tma, kdy pevnost není zcela vidět. Brány, které byly zničeny během Voldemortovi návštěvy, byly nyní zcela opraveny a uzavřeny těžkými kovovými tyčemi. Harry se podíval na upíry, kteří mu pohled dychtivě vracely. Toho vypadalo na úžasnou noc. Pozvedl ruku vysoko nad hlavu a rychlým mávnutím ji spustil načež se všichni upíři hbitě rozutekly. Ti, kteří vládly ohněm začali vrhat sloupce plamenů proti dveřím- Další hrstka začala lézt po stěnách, aby přerušila alarm, který byl připojen na ministerstvo. Dveře byly rychle roztaveny a upíři se drali mezi vězeňské chodby. Nastala chvilková pauza, než se Harry rozhodl vstoupil do boje.
Uvnitř byl čistý chaos. Upíři, dbáni svých příkazů neměli nějak poškodit bystrozorské stráže, které byly chyceny při hlídkování, ale byli je nuceni směrovat do cel a odzbrojit tak rychle jak to bylo možné. Zazněl ostrý výkřik a odtržená ruka od těla proletěla nad jeho hlavou, když Harry mířil dále dovnitř pevnosti. Nařídil žádná úmrtí, ale podle toho to měl ještě rozšířit i o žádná drastická zranění. Předpokládal však, že toho bylo nejlepší řešení jaké mohlo být, když vezme v potaz, že většina upírů tady neměla až tak milou historii s kouzelníky.
Cestou se vydal k nejnižšímu možnému bodu vězení. Tento bod by měl být nejblíže k podzemnímu městu a budou se muset dostat přes kámen, aby ho otevřely. Na nějakém místě mohly být dveře, ale šance, že nebyly zapečetěné by se mohla vyloučit. Jak byl níže, tak ho přepadl zvláštní pocit ''návratu domů''. Magie, která údajně kolem něj neměla být, tančila napříč jeho smyslům pozdravy. Město si uvědomilo, že tam jsou a vábilo je domů.
Nějaká věc zaduněla chodbou, nízký skřípavý zvuk nemohl být nic jiného než kámen pohybující se proti kameni. Překvapivé bylo, když podlaha pod jeho nohama se rozdělila a nechala ho pomořit se do temnoty. Prostor kolem něj byl zcela otevřený, tudíž nic nemohlo zpomalit nebo zastavit jeho pád. Bylo ironické, že to nebylo až tak dávno, kdy přemýšlel nad tím, že skočí z věže a uvidí svůj pád, který by ho jistě nezabil. Nyní alespoň dostal příležitost si to vyzkoušet. Uvažoval jak moc zabolí přistání, když se najednou jeho nohy setkaly se zemí a kosti z toho nepříjemě brněly. Bylo to až s podivem, že neměl nic zlomeného. Člověk by takový pád jistě nepřežil.
Tady cítil další magii, která obklopila jeho vlastní a utlumila ji. Pokoj, nebo to co si myslel, že je pokojem se náhle osvětlil pochodněmi. Zjistil, že to nebyl pokoj, ale neuvěřitelně velká jeskyně. Budovy, hladce stoupající z kamenné podlahy vypadaly jako kdyby byly vytesány ze samotné skály, kde byly strategicky umístěny. Bylo to obrovské, okouzlující místo. Stále více pochodní se rozhořívalo a ukazovalo více a více z tohoto úžasného města.
Za ním se ozvalo bouchnutí o zem a několika kroky se k němu připojil další upír, aby se s ním mohl dívat na město. Záblesk kanárkově žlutých vlasů mu napověděl, že to Jean-Claude ho následoval dolů.
„Je to úžasné místo.“
„To je.“ Souhlasil Harry.
„Na ostrově se náhle zjevila ochrana.“ Pronesl Jean-Claude a nespustil oči z místa.
„Ochrana?“
„Mmm.“ Na chvíli se odmlčel. „Ano, ochrana. Upíří ochrana. Právě jsou oslabení a pravděpodobně by vydrželi jen dva dny, ne déle bez posílení, ale budou udržovat všechny lidi od vstupu, kteří nebudou v doprovodu upíra.“
„Jak je posílíš?“ Zeptal se zvědavě. Ještě nikdy předtím neslyšel, že by potřebovala ochrana posílit a měl podezření, že upíří ochrana byla ještě složitější, protože příchuť jejich magie byla jiná než u kouzelníků.
„Nemám ponětí.“ Harry zaváhal. Otevřel ústa, aby promluvil, ale zavřel je, a pak je opět otevřel.
„Co myslíš tím, že nemáš ponětí?“
„Přesně jak říkám. Nikdy jsme nepoužívali upíří ochrany od té doby co fungovala prvotní rada.“
„Tak co budeme dělat?“
„Založíme nové oddělení nebo se pokusíme rozšířit ty, které do teď máme.“
„Už si někdy předtím viděl tyto ochrany?“ Jean-Claude přikývl. „Jsou podobné jako ochrany kouzelníků?“
„V jakém směru myslíš?“
„No, jestli víš, pokud používají nějaké strážicí kameny nebo to co je tady pojí, aby se tady udrželi.“
„Věřím, můj pane, že Fuga se mimochodem zmínila o jednom kameni s magickou runou vytesanou v onom kameni. Nemůžu to dostatečně dokázat, ale pokud je něco pojí, vsadil bych na ten kámen.“
„Zajímalo by mě... pokud bych ho našel, mohl bych zkusit jeden rituál... Odmlčel se, když si uvědomil, že své myšlenky vyslovil nahlas.
„Cassandra se po vás sháněla.“ Jean-Claude a Harry se otočili a podívali se na nového příchozího.
Damien odhodil své jasně červené vlasy dozadu. Jeho manžety na košili byly mírně zčernalé a na rameni ji měl trochu roztrženou, ale jinak vypadal naprosto nedotčeně. Jeho usměvající tvář prozrazovala, že se mu zamlouvají takové druhy bitev.
„Proč?“ Zeptal se Harry.
„Chtěla s vámi mluvit o ''emoční nestabilitě, která byla způsobená duševní magií a která by neměla tady být možná.''“ Odmlčel se. „Jak se vám sakra podařila duševní magie? Pro upíra by to nemělo být možné.“
„Damiane, oba víme, že rodilí upíři se narodí s duší a jsou schopni takových kouzel.“ Řekl Jean-Claude tiše.
„Rodilí up...“ Zarazil sám sebe a uzamkl pohled s Harryho. „Rodilí upíři?“
„Ano. Předpokládám, že jsem šťastlivec. Víš kde je?“
„Myslím, že se na vás rozhodla čekat u brány. Doufala, že tě zastihne dřív, než odejdeš sem dolů.“
„Dobrá tedy. Hledejte ten kámen o kterém jsme mluvili a dejte mi vědět, pokud na něj narazíte. Bude lepší odejít, než si někdo všimne, že tam nahoře chybím.“ A pokýval jim na rozloučenou.
Zjistit, jak se dostat zpátky z tunelu do kterého spadl se ukázalo být jako menší oříšek. Stěny byly dokonale hladké jako kameny v řece. Takže ve finále bude muset pomocí nadpřirozené a magické pomoci dlabat do zdi, aby vytvořil oka, kterými by vyšplhal nahoru. Když se nad zem dostal, věci se už dostatečně uklidnily a byly rychle i účině zorganizovány. Dokonce nebyli žádní mrtvý i přes fakt, že se zde nacházeli i těžce zranění bystrozoři. Zahléhl Cassandru jak na něj čeká u brány.
„Cassandro.“ pozdravil ji pokývnutím hlavy.
„Můj pane.“ Přikývla nazpět.
„Copak jsi potřebovala?“
„Jsem si vědoma, že jste vykonal nějaký druh magie, který šel přímo z vaší duše.“ Začala. „Co jste vůbec udělal, nechal jste kus zmizet.“ Ztuhnul.
„Viteál?“ Zeptal se tiše. Její oči byly plné vědění.
„Potřebuji, aby jste vysvětlil situaci dříve, než mohu něco potvrdit či vyvrátit.“ Povzdechl si a rukou si prohrábl vlasy.
„Před nějakou dobou jsem byl omylem vytvořen jako viteál. Zjistil jsem to náhodným způsobem. Provedl jsem rituál se záměrem přemístění kousku, který by rozdělil mou identitu vzhledem k povaze mého dědictví.“
„Jak se ten rituál jmenuje?“
„Nemá jméno. Jeho původní záměr byl přenos magických schopností nebo síly z jedné nádoby do druhé. V nezřetelném způsobu, kus duše byl jen další magickou silou. Přemístil jsem ho.“
„Vím o kterém mluvíš. Magie duše je temné a omezené umění a není o něm moc známo. Mám podezření, že viteál, který jste měl v sobě, byl s vámi sjednocený způsobem, který neměl být možný.“
„Příběh mého života.“ Zamumlal a Cassandra pokračovala dál, jako kdyby nic neřekl.
„Je s vámi svázaný takovým způsobem, že pouze smrt by ho odstranila. Váš rituál, nicméně, byl schopen ho z vás vytáhnout jako obal. Byl stále na vás vázán.“
„Takže, co to znamená?“
„Oklikou to, že bez viteálu to vytváří nevýhody.“ A pokývala pro sebe hlavou. „Jsme si také vědoma vaší neschopnosti zkrotit určité emoce.“
„Zatracení věštci.“ Řekl a vyloudil tím z ní malý úsměv.
„Mám podezření, že vaše duše je narušena a rozdělena bez konečného rituálu, při kterém viteál vzniká a jeho blízké vazby s druhou částí duše má za následek vzplanutí emocí, které nebyly tak úplně vaše.“
„Co to přesně znamená?“
„Měl jste někdy, zatímco jste byl člověk a vázaný na viteál, pocit povznesenosti nebo zlosti, který se vám zdál cizí?“
„Ano.“
„Věřím, že ty emoce byly na vás převedeny z celistvé duše přes ten kousek. To samé se stalo i teď, i když ve více nepříjemném měřítku.“
„Tak, jak bych to měl zastavit?“
„Trvalé řešení by bylo oddělit dva kusy.“
„Měl bych poté i nadále emoční výlevy?“
„Ano, ale po většinu času budete mít dobrou kontrolu a pravděpodobně budete schopen zvládnout i náhlé iracionální záchvaty.“
„Děkuji. Ačkoliv bych měl ještě jednu otázku. Proč to začalo na začátku školního roku?“
„Díky vašemu prstenu.“ Poukázala na jeho ruku. „Jeho použití má vliv na spojení vaší duše s tím kouskem takovým způsobem, že byl nucen být výraznější.“
„Ještě jednou ti děkuji. Teď jsem tvým dlužníkem“ Oba přikývli své sbohem a Harry se rychle vydal zpátky do Bradavic.
×××××
Bylo pozdě dalšího dne od doby co kouzelnický svět zjistil ztrátu Azkabanu. Podrobnosti nebyly moc sdílné, což Harry věděl, že by správně neměly být. Pouze titulky hlásaly, že kontrola nad Azkabanem byla ztracena. Málem u snídaně prohrál souboj se svými mimickými svaly, zatímco poslouchal vyděšené výkřiky studentů. Hermiona si přitiskla ruku na ústa a Ron vypadal ohromeně. Ale byla to Nevillova reakce co ho donutilo přemýšlet. Poté co si bylinkář přečetl noviny, jeho vědoucí pohled okamžitě vystřelil k Harrymu, takže ho zaujalo jestli se nějak Longbottom něco nedozvěděl. Rozhodl se s ním promluvit později.
„Ach Harry, není to strašné?!“ Harry se na Hermionu podíval značně zmateně.
„Na tohle opravdu nemám žádný názor. Myslím... víš... Myslím, že je lepší, když Azkaban nebudeme mít na krku.“ Pokrčil rameny.
„A co vězni nebo Smrtijedi, které chytil?“ Harry opět pokrčil rameny.
„Kdyby Voldemort chtěl osvobodit své spojence, tak nevidím smysl v tom je tam posílat.“
„Takže co navrhuješ, abychom s nimi měli udělat?“ Harry se na chvíli odmlčel, nejistý jestli by měl ve svých myšlenkách pokračovat.
„Nevím.“ Rozhodl se pomlčet, že už měl náčrt definitivního řešení. „Ale Azkaban nikdy nebyl dobrý nápad. Myslím mozkomory.“ Hermiona s ním až tak zcela nesouhlasila, co mohl posoudit, ale vážné přitakání ukázalo, že sdílí jeho názory na Mozkomory. Harry se zvedl k odchodu, když ho zastavil Nevillův hlas.
„Harry, mohl bych s tebou později mluvit?“ Chlapec vypadal hrozně plaše, ale pohled v jeho očích mu napověděl, že rozhovor se dříve či později uskuteční.
„Máš čas po obědě?“
„Jo.“
„Potom se tedy uvidíme po obědě.“
„Dobře.“ Souhlasil Harry.
×××××
„Pottere!“
Harry si přitiskl prsty ke spánkům. Zmijozelští by měli být lstivý, záludní, mazaní a všechna tyhle přídavná jména, kterými jsou často nazýváni. Takže proč na chodbě křičí jeho jméno, aby na ně mohla upozornit? Povzdechl si a pomalu se otočil. Pansy se na něj zašklebila a v ruce držela purpurovou obálku.
„Ano, Parkinsonová?“
„Jen proto, že si Draco nechtěl hrát na poštovní sovu neznamená, že takhle můžeš využívat i ostatní studenty Zmijozelu. Najdi si vlastního zpropadeného ptáka.“
„Mám to brát tak, že tento dopis je pro mě?“ A podíval se ostře na obálku v jejích rukách.
„Nedám ti ho dokud nedostanu něco na oplátku.“ Založila si ruce. „Jsem si jistá, že profesor Snape by měl zájem o jeho obsah.“
„Vydírání Pansy? Opravdu?“ Jeho hlas zněl pobaveně.
„Pro tebe Parkinsonová, Pottere.“
„Accio.“ Vypískla jak se jí dopis vysmekl z rukou. Vsunul ho do hábitu a přistoupil těsně k ní. Zlomyslný úšklebek se objevil v jeho tváři. „Zmijozel a já může vést příměří, ale pokud se mě ještě jednou pokusíš vydírat, ocitneš se vysící z hradeb.“ Pronesl konverzačním tonem a vytáhl pramen jejich vlasů, aby si s ním mohl pohrát. „Ale jsem si jistý, že díky tomuto nedorozumění mužeš ignorovat i toho, že ano?“
Nějaký záškub v jeho tváři musel prozradit jeho temnější myšlenky, protože náhle zbledla a zběsile přikývla. Neustoupila, dokonce nějak neprotestovala proti jeho blízkosti. Jeho zlověstný úsměv se změnil do spokojeného, i když to bylo na hraně.
„Velmi dobře. Teď běž.“ Odehnal ji od sebe jako by byla malé dítě. Její tělo se naklonilo dopředu, jako kdyby se chtěla poklonit, než se zarazila a uprchla dále do chodby. Zavrtěl hlavou a rychle otevřel dopis. Byl krátký a stručný. Kámen, ten o kterém Jean-Claude mluvil, byl nalezen. Také na kraj připsal poznámku, že kdyby chtěl, aby stará hlídka zůstala, musí ji do zítřejšího poledne posílit.
×××××
Pansy si přitiskla ruku k hrudi ve snaze uklidnit své zběsile bijící srdce. Co to bylo? Potter vypadal tak temně a zle, jako kdyby chtěl vytáhnout hůlku a proklít ji Cruciatem. Vypadal téměř přesně jako-.
„Pansy?“ Blaisův hlas ji vytrhl ze zamyšlení. „Co se děje?“
„Salazare! Bylo to tak... on byl tak...“
„Uklidni se!“ Nařídil tiše. Její horečná slova přilákala nežádoucí pozornost. „Začni pomalu a od začátku.“
„Šla jsem dát Potterovi jeho dopis. Něco jsem od něj chtěla, víš, snažila jsem se ho vydírat.“
„Pansy...“ Začal Blaise žalostně.
„Zmlkni, vím to.“ Zasyčela. „Jsem jsem nečekala... jaký byl.“
„Jaký byl?“
„Bylo to jako... Bylo to jako další setkání s Pánem zla. Merline, bylo to jako bych právě před Temným pánem udělala něco hloupého. A nějak podobně se na mě díval i Potter. Skoro jsem očekávala, že na mě použije Cruciatus.“
„Potter?“ Nedůvěra byla očividná.
„Jo. Bylo to tak... neskutečné.“
„Pojď, řekneme to Dracovi a ten pošle dopis svému otci. Tohle není v pořádku.“
„Dobře.“
×××××
Čas oběda na Harryho vkus přišel až příliž brzy. Stále uvažoval nad tím, jak druhý den opustit školu aniž by si jeho absence někdo povšimnul. Nebyl si jist, jestli to má zkusit na vlastní pěst a nebo jestli má vyhledat nějakou pomoc. Bylo by racionální, kdyby požádal zmijozeli, ale pochyboval, že jejich cena za tohle bude rozumná. Ale se situací ve které se teď nacházel, toho nemohl moc udělat. Ochraa, bez ohledu na to jak je stará či jak vypadá, se zdála být pozoruhodná a složitá. Čekal na Nevilla a Lenku přede dveřmi do Velké síně. Jakmile byl oběd u konce vedl je chodbou do haly ve které nejsou žádné portréty.
„Takže?“
„Nevíme přesně co se děje,“ začal Neville. „Ale víme, že máš něco společného s upíry.“
„To je všechno?“ Zeptal se.
„Ne, také víme, že upíři jsou spojeni s Ty-víš-kým.“
„Jak to víš?“ Sdílel s ním pohled.
„Oba máme rodinu, která se odvrátila.“ Chlapec se na chvíli odmlčel. „Nevím, proč ses k němu připojil, ale myslím si, že pro to musel být dobrý důvod.“
„Mé důvody jsou trochu více osobní a tenkrát byli v situaci jako je tato.“ Přiznal.
„Ale Harry, ty nevypadáš jako někdo, kdo dělá věci jen tak. My.“ Pokynul gestem na sebe a Lenku.
„My jsme chtěli, aby si věděl, že jsme s tebou.“
„Proč?“ Byl zmatený.
„Protože jsme sledovali podivného tesrála a stali jsme se jedním.“ Prohlásila klidně Lenka.
„Cože?“ Málem vyjekl.
Oba se na něj usmáli. „Uvidíme se Harry.“ Když se otáčeli k odchodu tak Harryho napadla spásná myšlenka.
„Počkat!“ Obrátili a podívali se na něj. „Potřebuji vaši pomoc.“
×××××
Lucius předvedl ukázkovou poklonu, když se blížil ke svému pánovi s dopisem od svého syna v rukou. Kdyby neobsahoval takové... neobvyklé informace, předal by ho teprve, až by byl předvolán. Rychle vysvětlil svou přítomnost v sídle a předal dopis spolu s posledními informacemi o situaci ke které došlo mezi Potterem a Zmijozelem.
„Podivné.“ Zasyčel Voldemort. „Zná tvůj syn obsahy těch dopisů, které chtěl odeslat?“
„Ne pane, všechny dopisy byly silně proklety a ošklivě by proklely všechny kromě toho komu byl adreseován, samozřejmě.“
„Jsi si vědom důvodu proč chtěl po tvém synovi, aby poslal ty dopisy?“
„Potter Draca informoval o tom, že má podezření, že je jeho pošta sledována.“
Voldemort přikývl. „Možná... by sis mohl krátce pohovořit s panem Potterem o jeho postavení a mohl bys zmínit dokonce i proroctví.“
„Můj pane?“
„Nic konkrétního samozřejmě a možná by se mohl zapojit i Severus.“
„Hned to zařídím, můj pane.“ A po posledním slově se krátce poklonil a odešel z místnosti.
Voldemort se podíval na dopis ve své ruce. Potter vyslásil neutralitu, ale vypadalo to, že ten kluk spřádá i své vlastní plány. Upíři převzali Azkaban jak Jasper řekl a očekával, že se upír brzy objeví. Všechno se pohybovalo v tempu, které neočekával. Ale byl tím vlastně spokojen.
×××××
Lenka s Neville souhlasili s tím, že ho budou na noc krýt a umožní mu uniknout z hradu. Nechtěl jít úplně do detailů, tak jim pouze nastínil, že to byl on, kdo převzal Azkaban. I když měl podezření, že to oba ví, ale i tak mu s tou věcí rychle pomohli. A zaokmažik už stoupal z vody na ostrově a doufal, že to nebude trvat dlouho, než splní úkol, který sám sobě stanovil.
„Brutusi.“ Pozdravil Harry. „Jaká je situace?“
„Můj pane.“ Přikývl. „Našli jsme kámen, je na dně městského jezera.“
„Může být přemístěn?“
„Ne.“
„Je takový jak ho popsal Jean-Claude?“
„Je na něm vyritá runa, která je vysoce magická, ale víc toho už bohužel nevíme.“ Brutus vedl Harryho přes vězení dolů do podzemního města. Uprostřed města se nacházelo jezero. Na své první návštěvě ho přehlédl a teď, když bylo opravdu nepřehlédnutelné se okolo něj rozprostíralo několik upírů.
„Proč toho víc nevíte?“
„Jen Jean-Claude byl schopen vstoupit do vody jezera, ale poté se nebyl schopen dostat do blízkosti kamene.“
„Proč?“
„Kámen má na sobě silnou ochranu, takovou ochranu, že k sobě nenechá pustit kohokoliv kromě pána.“ Řekl Jean-Claude a kráčel směrem k nim. „Ještě jsem nic takového neviděl.“
„Tak co budeme dělat?“
„Ty jsi jediný, kdo se může ke kamenu přiblížit.“
„Harry si začal masírovat spánky.
„Jak bych to měl udělat?“ Brutus a Jean-Claude jen pokrčili rameny. Povzechl si. „Myslím, že si půjdu zaplavat.“
Sundal plášť z ramen a podal ho Jean-Claudovi. Školní košile a kravata ho následovaly spolu s jeho boty a ponožkami. Zůstal oblečený pouze v černých kalhotách. Voda byla překvapivě teplá, když do ni vstoupil. Země sahala pouze na okraj jezera a potom už musel chvíli šlapat vodu hlubin a nakonec vklouzl pod hladinu vody. I tak daleko, jak kámen byl, mohl jasně vidět jeho záři. Kouzlo osvětlovalo vyrité runy, které se táhly po celém povrchu a křišťálové tvary, které byly v okolé kamene odrážely světlo díl hlubinami, aby mohly prostor rozzářit.
Harry se bezpotíží dostal až ke kameni, ačkoli pocítil krátký odpor, když vplul na pole krystalů. Měl podezření, že tohle byly ty útvary, které podporovaly ochrany, aby se ostatní drželi dostatečně daleko. Kámen byl velký, snad dvakrát větší než on sám. Runy byly omotané kolem jako lano, takže nebyly vyrité jak si původně myslel. Místo toho byly umístěné nad povrchem. Plaval v kruhu kolem kamene, aby ho mohl prozkoumat tak důkladně jak jen to bylo možné. Cítil ze něj magický pulz, ale byl pomalý, téměř nemocný. Jean-Claude měl pravdu.
Šťouchl do kamene a pod rukama ucítil jeho magii. Bylo to mnohem složitější, než si původně myslel, ale stále neměl ponětí co s tím dělat. Magie v něm byla soběstačná a neutrální. Vlákna energie se natahovala do ochran, dodávala jim magii a udržovala je na místě. Odplaval pár metrů dál než se zamračil. Jediná věc na co myslel, byla, že by zaplavil vlákna, která vedou k ochranám. Doufal, že budou posílat energii z ochran sami sobě, přes vlákna a zpět do kamene. Nevýhodou bylo, že pokud by to nefungovalo, nebo pokud by neměl dost síly, sám by musel nechat ochrany padnout. Vzhledem k tomu, že neexistovaly žádné jiné možnosti... tak ani neexistovaly jiné.
Jeho ruka uchopila metafyzické vlákno a nechal do něj proudit energii. Vlákna zářila oslnivě bílou barvou, která vtékala do ochran a poté se barvy začaly měnit do červených, oranžových a žlutých odstínů. Pomalu se rozzářily a barvy se stávaly ještě víc intenzivní, když do nich vnutil magii. Poté se náhle jeho síla začala odčerpávat a měl pocit jako kdyby dostal tvrdý úder do hrudi. Jeho magie se zapotácela a ochrany zešedly. Cítil je kolísat, hrany se začaly rozpadat a konstrukce začala povolovat.
Dokonce si ani neuvědomil, že jeho magie volá o pomoc, dokud se více nespojila s ochramani. Jeden po druhém, upíři, kteří stáli nad povrchem jezera se snažili svázat svou magii s tou jeho, což mu umožňovalo ji nalít do vláken. Ochrany jasně vzplanuly a nutily ho odvrátil se pryč. Zbývající energie se odrazila od ochran, odskočila zpět do vláken a vtiskla se do kamene. Podařilo se jim to.
×××××
Lucius se objevil ve škole hned další den, obálku z ministerstva držel v jedné ruce zatímco svoji hůl držel v druhé. Zrovna byl čas oběda, takže studenti spolu s profesori seděli ve Velké síni a těšili se z připraveného jídla. Jeho hůl působila na kamenné podlaze drsné zvuky, zatímco se blížil k otevřeným dveřím a prošel. Jako první si blonďatého aristokrata všimli zmijozelští a téměř okmažitě do jednoho zmlkli. Jejich mlčení upozornilo i ostatní. Blonďák pokračoval v cestě kolem houfu studentů a směřoval ke svémi cíli, Harry Potterovi. Oči barvy Avady Kedavry se setkaly s těmi jeho, když se vedle chlapce zastavil.
„Pane Pottere, pojďte se mnou.“
„Pane Malfoyi.“ Pozdravil Harry, když vstal ze svého místa a následoval muže.
„Luciusi, čemu vděčíme za tohle potěšení?“ Zeptal se Albus, zatímco k nim kráčel s Minervou na jedné straně a Severusem na druhé.
„To je záležitost mezi mnou a panem Potterem.“ Zvedl obálku jak důkaz, že ředitel nemá žádné právo zasahovat.
„Obávám se, že chlapec je stále nezletilý, tudíš u toho musí být dospělá osoba.“ Harry vypadal, že o tom přemýšlí a rychle střelil pohledem po Luciovi.
„Jsem si jistý, že profesor Snape bude stačit.“ Pronesl a všichni tři učitelé se na něj podívali.
„Mě to nevadí.“ Pokrčil rameny, takže Brumbál neměl jinou možnost než setkání umožnit. Po tom všem, Severusovi věřil. Dva Smrtijedi se podívali na Harryho a všichni tři se přesunuli do jedné místnosti, která byla hned vedle Velké síně. Severus za sebou tiše zavřel dveře a postavil se tak daleko, aby jim zajistil soukromí, ale i dost blízko, aby slyšel vše co bude řečeno.
„Takže, pane Malfoyi, jaké záležitosti se mnou chcete probírat?“
„Byl mi poslán zajímavý dopis.“ Přejel palcem přes hlavu své hole. „Byl jsem požádám, abych se ubezpečil o vašem... postavení v nadcházející situaci.“
„Neutrální.“ Řekl pevně. „Nechci mít nic společného s probíhající válkou.“ Což byla překvapivě pravda. Nechtěl mít nic společného s válkou, chtěl jen Toma.
„A vaši... přátelé?“ Zeptal se s pohrdavým tonem k poslednímu slovu.
„Můžou se rozhodovat sami za sebe.“ Lucius přikývl a předal mu obálku.
„Co to je?“ Malfoy se podíval směrem k Severusovi.
„Některé informace není radno vyslovovat nahlas.“
Harry přelomil pečeť a rozevřel dopis. Poznal to elegantní písmo, jen trochu odlišné od Malfoye mladšího. Ten dopis byl o proroctví. O tom, kde je na oddělení záhad, jak se tam může dostat a dokonce i příběh o tom, jak Voldemort zjistil část proroctví. Před lety Severus Snape poslouchal za dveřmi a poté co všechno slyšel, vypověděl svému pánovi. Cítil jak se jeho oči rozšířily, neschopný zastavit svou reakci, podívat se na Malfoye staršího a okamžitě na Snapea u dveří. Co přesně Voldemort hraje, že dává Harry Potterovi takovéhle vědomosti?
„Co bych měl s těmi informacemi dělat?“
„Jsem si jistý, že byste to chtěl vědět celé a možná, vzhledem k tomu co už víte, budete mít zájem o jeho získání.“
„A co z toho budete mít?“ Koutek úst se mu stočil do úšklebku.
„Samozřejmě, své vlastní potěšení.“
„Jako nějaký extra pamlsek?“ Lucius zamumlal ''hmm' než se jeho úsměv změnil na něco co více používal při setkání s Temným pánem, než ve škole plné studentů.
„Na dveřích jsou umlčovací kouzla.“ Zdálo se to jako nesouvisející poznámka, ale obyvatel místnosti věděl, že to byl podnět.
„Jak příjemné to může být, obávám se, že by to bylo škodlivé pro mé cíle.“
„Cíle?“ Zeptal se Lucius mírně.
„Jen nějaké plány pro život mimo školu. Mám na mysli, že nemůžu očekávat, že mě má sláva dostihne všude. Zejména v takových nejistých časech.“
„No, tahle záležitost je teď u konce a já musím být na cestě.“ Lucius už stál už u dveří s rukou na klice, když Harry znovu promluvil.
„Řekněte mu, že posílám své pozdravy.“ Blonďák pocítil jak se profesor vedle něj napjal a když na něj pohlédl, uviděl překvapený pohled na tváři temného čaroděje.
„Vyřídím.“
„Na shledanou pane Malfoyi.“
„Na shledanou pane Pottere.“ A pak zmizel ze dveří. Snape za ním zavřel dveře a jeho pohled byl blízko k tomu, aby ho mohl pojmenovat jako zděšení.
„Co to děláte? Povídat si s Malfoyem? Pozdravovat Temného pána? Snažíte se nechat zabít nebo být podezřelý ze spojenectví?“
„Ne. Snažím se zajistit si svůj život bez ohledu na hodnotu. Baví mě žít a mám v úmyslu, aby to tak zůstalo po dlouhou dobu.“
„Hloupé, iracionální, arogantní-“
„A to byla vaše ''hloupost, arogantnost a iracionalita'' díky, které jsou mí rodiče mrtví.“ Snapeova ústa zaklapla a ztuhnul.
„Co jste to řekl?“
„Slyšel jste mě.“ Harry si založil ruce. „Takže mezi sebou uzavřeme dohodu. Neřeknete nikomu nikomu nic o mém rozhovoru s Luciusem a já Dennímu věštci nepovím, jak to doopravdy bylo se smrtí mých rodičů.“ Bylo to riskantní, ale předpokládal, že si profesor vybere život, než aby vyprávěl pravdu Brumbálovi.
„Očekáváte ode mě, že budu lhát řediteli?“
„Jste v tom dobrý, nebo ne?“
„Co tím přesně naznačujete?“
„Vím co schováváte na své levé paži a také vím jaké je vaše postavení.“ Tmavé oči se zúžily. „Skutečnost, že nežádám víc by vás mohla udělat trochu milejším.“ Profesor se na něj ušklíbl.
„Nenechám se zastrašovat...“
„Ale ano, necháte. Protože pokud ne, udělám vám ze života peklo. Myslíte si, že je špatné hrát dvojtého agenta, ale to jste ještě nic neviděl. Ušetřete se problémům a jen objasněte, že to byla pouze ministerská záležitost a mezi námi nebylo nic řečeno. Prostě mi předal dopis, sledoval jak jsem ho přečetl a poté odešel. Jednoduché a přitom to ani moc lež nebude.“ Pokrčil Harry rameny.
„A vy si myslíte, že máte něco čím mi můžete vyhrožovat? Co zmůže kluk?“ Snapeův úsměv, který od něj obdržel byl divoký.
„Víte, jako slavný chlapec-který-přežil existuje spousta lidí, kteří jsou ochotní pro mě něco udělat, jen aby se dostali do mé přízně. Dovedu si představit, že někteří z těch lidí mají asi stejně vysokou morálku jako Smrtijedi. Jak jsem řekl, využijte tuhle šanci. Cena není tak vysoká.“
Severus bojoval s frustrujícím vrčením. V poslední době byl jaksi často zahnán do kouta. Nejdřív ten upír a teď tenhle spratek. Býval lepší, tak proč sakra ty okolnosti pracují proti němu. Potter se nikdy neměl dozvědět o jeho roli ve smrti jeho rodičů, tak proč se to sakra muselo stát zrovna teď? A proč ten spratek zní více jako Zmijozel, aby dosáhl svých cílů? Má být stupidním Nebelvírem, ne mazaným Zmijozelem. Neměl to rád, ale v jaké se nacházel situaci, neměl na vybranou.
„Dobře.“ Zasyčel na Pottera. „Odejděte.“
„Hezký den, pane profesore.“ Řekl Harry žoviálně, když odcházel.
×××××
Harry nechal dopis od Luciuse proměnit v popel. Měl v plánu se zmocnit proroctví a nebylo náhodou, že nejvhodnější čas bude zítra ve dvě hodiny ráno, kdy se měmí směna. Potřeboval přijít s vhodným plánem, i když nepochyboval, že se budou kolem potloukat Smrtijedi. Možná by ho měl získat jako ''Jasper.'' Možná by měl napsat dopis Gringottovým a možná by je mohl přesvědčit, aby mu poskytli mapu ministerstva, samozřejmě za nějakou cenu, aby si mohl připravit dobrý plán.
LANGSYNE IX.KAPITOLA < > LANGSYNE XI.KAPITOLA
Langsyne X.kapitola - Komentáře
Datum: 22.09.2014
Titulek: :-)
Přečetla jsem celou povídku na posezení, ač ze začátku jsem byla trochu skeptická, protože mám ráda spíš světlejší povídky. Ale už jsem do toho úplně zažraná a těším se na další kapitolu:-)
Datum: 21.09.2014
Titulek: Neskutečný
Bezvadná povídky, každý den jsem se těšila na kapitolu! Překládáš úžasně :) Skvělá práce a hlavně úžasný výběr povídky!:)
Miluji Nevila na Harryho proti všem..Nemůžu se dočkat dalšího dílu, prosíím, co nejrychlejš :D
Datum: 20.09.2014
Titulek: Vau...
Moc děkuji za kapitolu. Vypadá to čím dál zajímavěji, Voldy se nezdá, i Harry (vydírat Snape...hm, co by se asi stalo, kdyby zjistil, že" ten upír a tenhle spratek" je jedna a ta sama osoba?). Trochu mě překvapil Nevil s Lenkou, uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Ještě jednou dík a už se těším na další kapitoly. :)