Reign of Darkness 9.část a 10.část

9.část

 

Když bylo Harryho zdraví dostatečně dobré pro návrat do školy, nastal Halloween.

 

Mladý muž se snažil nemyslet na svobodu, kterou mu Voldemort poskytnul v posledních pár dnech. Ne, že by za to nebyl vděčný, ale měl z toho špatný pocit. A jeho instinkty se nikdy nemílý.

 

×××××

 

Ve chvíli, kdy Harry vstoupil do Velké síně, obsidantně černé oči se přilepily na jeho postavu a snažily se rozpoznat jeho fyzický a psychycký stav.

 

Snape, byl překvapen, když Potterův dědic vzhlédl a setkal se s jeho pohledem. V těch smaragdových očí byla nová síla. Nemohl pochopit, kde ten chlapec tu sílu vzal, když byl v zajetí své nemesis, která s velkou radostí chlapce mučí, zabíjí všechny jeho spojence a přátele a přesto ho nezlomil.

 

Bylo by jednodušší, kdyby se ten kluk nechal zlomit a příjmout svůj osud.

 

Snape potlačil povzdech, někdy byl přesvědčen, že je chlapec geneticky neschopen přijmout a jít tou jednodušší cestou.

 

Krátce zavřel oči a zaměřil se vnitřním zrakem na obrázek svého přítele i mentora. Mrkající modré oči a milý úsměv byl zdrojem jeho síly a připomínaly mu, že musí žít až do očekávaného konce.

 

Bez ohledu na to, jak těžké bude Pottera ochránit, Snape měl povinnost ho ochránit ve svém nejlepším zájmu. V opačném případě by se v posmrtném životě už nemohl podívat do očí svému příteli.

 

×××××

 

Když Snape vedl Harryho do jedné z nevyužívaných učeben a poté ji pojistil řadou ochranných kouzel, které jako špion musel ovládat, mladík přešel k zadní části místnosti a posadil se na dřevěnou židli.

 

Trpělivě čekal na profesora, až se posadí naproti něj, aby mohl pronést pevným a silným hlasem: „Nesmíte mi pomáhat, profesore.“

 

„Co tím myslíte Pottere? Jak jen můžete navrhovat profesorům, aby ignorovali studenty, kteří si podřezávají žíly?“ Přešel okamžite do protestu.

 

Zíral přímo do černých očí a nechal profesora, aby mohl vidět jeho vlastní rozhodnutí.

 

„Podřezal jsem si žíly, abych tím Voldemorta donutil k tomu, že mi povolí s vámi mluvit v jazyce, kterému oba rozumíme. Věděl jsem, že za to budu potrestaný, ale musel jsem to risknout. Ten čin nebyla šance jak zemřít, i když Merlin ví jak moc bych rád, o to se už Voldemort dávno postaral. Proto byste mi mohl udělat tu laskavost a dodržet tento jediný požadavek. Nejsem váš jediný student, profesore. Nemůžete udělat nic, aby jste mi pomohl, to oba víme. Jsem v rukou na milost, nemilost svého nejhoršího nepřítele a on nemilosrdně odstraní všechny, kteří mu budou stát v cestě mezi ním a svou hračkou, kterou ze mě udělal. Nemůžete mi pomoci pane profesore, ale můžete pomoci ostatním, kteří to budou potřebovat. Bylo by naprosto hloupé zemřít kvůli mně, místo toho, aby jste zachránil studenty, kteří by to potřebovali, kteří by potřebovali vás.“

 

Harry nedovolil svému hlasu zakolísat nebo se zlomit.

 

Sledoval Snapeovi oči, které byly blízko zoufalé rezignaci. Harry vstal ze svého místa a dotkl se ramene staršího muže a lehce ho stiskl v náznaku díků a porozumění.

 

Ještě než odešel poslal mu přes rameno malý úsměv, poté prošel dveřmi. Musel si pospíšit, aby na další hodinu přišel včas.

 

×××××

 

„Albusi, zklamal jsem tě.“ Severusův smutný šepot přeřízl děsivé ticho, které po svém odchodu Potter zanechal.

 

Skutečnost, že mladý muž měl pravdu se svými argumenty však nemělo vliv na bolest, žal a hanbu, které projeli jeho srdcem.

 

Smutek a bolest, protože se mu nepodařilo dodržet slib od svého přítele. A hanbu, protože malá část uvnitř něj byla vděčná, že ho Potter osvobodil od této nemožné povinnosti.

 

Nebyl by ani schopen s Potterem argumentovat, protože nic co by řekl, by mladého muže nepřinutilo změnit vlastní názor.

 

Jasně to mohl číst v jeho zelených očí. Harry Potter bude se svoji nemesis bojovat na vlastní pěst. Už neklopýtne o další nesmyslnou oběť, protože tam, kde předtím bylo jen vyděšené, krčící se dítě, teď povstal mladý muž se srdcem bojovníka.

 

Tím, že byl schopen manipulovat Temným pánem, Potter nesporně prokázal, že byl připraven bojovat své vlastní bitvy.

 

×××××

 

Když se Harry vrátil do pokoje svého věznitele, jeho instinkty na něj křičely a upozorňovaly na velké nebezpečí. Přál by si, aby je mohl poslechnout, ale byl svázán v příliž mnoha směrech.

 

Když spatřil úsměv na tváři svého nepřítele, zatímco kráčel k němu, Harryho srdce začalo bušit jako o závod. A přesto nemohl udělat krok zpět a trochu se vzdálit.

 

Elegantní bledá ruka se natáhla a nakreslila runu na jeho čelo, nutila tím jeho vědomí, aby se vytratila.

 

×××××

 

Karmínové oči zářily s bezbožnou rozkoší, když přejížděly přes bezvědomé, nahé tělo jeho kotěte.

 

Zaměřil svou magii na tělo pod sebou a začal vyvolávat runy, které vykreslil do chlapcova těla už před čtrnáctidny. Jedna po druhé se začaly objevovat na dříve nepoškozené kůži, fialová záře neustále sílila tím jak se rituál vyplňoval.

 

Nebyl už jediný kousek kůže na kterém se nevyobrazila runa. Kouzlo se shromažďovalo kolem jejich postele, pulzující v synchronizaci s hodinami a sílilo s každým pohybem minutové ručičky. Rituál započal přesně dvanáct minut před půlnocí Předvečeru všech svatých.

 

Deset minut do půlnoci

 

Voldemort se zapřel rukama o postel a zasypával polibky tělo pod sebou.

 

Devět minut do půlnoci

 

S ďábelskou radostí využíval svých doteků na stále bezvědomou kořist, reakce si pojistil poslední dávkou lektvaru, který mu byl ráno podán s tím, že účinky jsou nenávratné a nevyléčitelné.

 

Osm minut do půlnoci

 

Pomalu nechal své ruce putovat po místě, kterého se zatím nezmocnil. Byl v pokušení vzít si své kotě před půlnocí, ale rituál vyžadoval, aby jeho oběť byla nedotčena. Jen si pomyslel, že on by mohl být první, poslední a jediný člověk, který kdy dobyl a vlastnil tělo svého kotěte.

 

Sedm minut do půlnoci

 

S rychlým kouzlem byly jeho prsty pokryty lubrikantem. Opatrně prsty připravil tělo mladého muže na to, co mělo přijít. Po tom všem, chtěl, aby jeho chlapec dnes večer pocítil nepředstavitelné potěšení.

 

Šest minut do půlnoci

 

Bylo načase zrušit uspávací kouzlo. Jeho kotě muselo být při vědomí, aby mohl rituál fungovat.

 

Pět minut do půlnoci

 

Cítil jak se jeho mysl vracela do vědomí a krutě se usmál, když se bledá oční víčka začala třepotat.

 

Čtyři minuty do půlnoci

 

Voldemort se odhodlaně přemístil, připraven si nárokovat svou kořist na věčnost.

 

Tři minuty do půlnoci

 

Harry se snažil otevřit oči. Celé jeho tělo se chvělo a potěšení se přes něj horečně valilo. Když se mu konečně podařilo oči otevřít, jedinou věc, kterou mohl jasně vidět, byly dvě hořící rudé koule, které se na něj dívaly z bledé, krásně struktorované tváře.

 

Věděl, že ty oči a tu tvář by si měl pamatovat, ale stále byl zachycen v mlžném oparu, který odmítl opustit. Ale mysl mu našeptávala, že mu žádné nebezpečí nehrozí a jeho tělo si užívalo ty pocity, takže se nesnažil jakkoli pohnout a usmál se na osobu nad sebou.

 

Dvě minuty do půlnoci

 

Když mu jeho kotě poslalo úsměv, Voldemort se zadostně zasmál. Jen pomyšlení na tvář své kořiti, když si vzpomněl na zítřek, kdy se během aktu bude na svého mučitele usmívat, ho dělalo radostnější.

 

×××××

 

Harry byl rád, když se na něj druhá osoba usmála. Přece nebylo v pořádku, aby on jediný se dotýkal a hladil, a tak zvedl Harry ruce a objal muže kolem krku.

 

Jeho kotě bylo rozhošné jako nikdo jiný. Dokonce i statečný, když ho teď i objal. K jeho překvapení se cítil ještě lépe než předtím, zatímco malé ruce hladily jeho krk a hrály si s jeho vlasy.

 

Jeho ústa se přesunula ke rtům svého kotěte a hladově je hltala.

 

×××××

 

Jedna minuta do půlnoci

 

Když ho tvrdé rty začali líbat, Harry se rozhodl polibek vrátit. Vypadalo to jako správná věc, co by mohl udělat.

 

Sten, který unikl ze rtů muži s rudými oči mu potvrdil, že udělal správnou věc.

 

×××××

 

Když se nesmělý jazyk setkal s tím jeho, bezmocné zasténání uniklo z Voldemortových úst. Nikdy neměl partnera, který by mu přinesl tolik potěšení jako tento. Nechtěl nic víc než vniknout do teplého těla pod sebou. Ale stejně po dokončení rituálu se bude moct nabažit mladého těla každou noc po zbytek života.

 

Magie kolem nich byla dokonce tak hustá, až by se dala krájet na nudličky.

 

Přesně úderem půlnoci Voldemort zasunul svůj penis do svého kotěte, prosazoval tím nárok na svého chlapce.

 

Voldemort změnil úhel svých přírazů a tím i změnil výkřiky chlapce od těch úzkostných a bolestných na výkřiky radosti a potěšení. K jeho překvapení se mu tyto líbily více než ty bolestné.

 

Jeho kotě ho poté zoufale škrábalo po zádech a prosilo o uvolnění.

 

Když se Harry probudil, první věc, které si všiml byla absence jakékoli živé bytosti, které by mohl být vděčný. Voldemort vypadal příliž potěšen, když na něj použil uspávací kouzlo.

 

Když se otočil a opřel se lokty, všiml si ještě něčeho jiného. Celé jeho tělo bolelo. Rozhodnutý podívat se na zranění, které mohl během bezvědomí utrpět se posadil, avšak díky tomuto pohybu se jeho pozadí ostře ozvalo na protest.

 

Rychle se vrátil do původní polohy, na břicho.

 

Měl docela dobrou představu o tom, proč by ho měla bolet zrovna tahle část těla. Bylo pro něj teď těžší a těžší se nadechnout a měl pocit jakoby se pokoj kolem něj točil, zatímco zpracovával tyhle myšlenky.

 

Ignoroval své bolavé pozadí a přetočil se tak, až spadl z postele. Koberec na jeho citlivé pokožce byl cítit jako šmirkový papír. Celé jeho tělo se třáslo úsilím, jak se snažil dostat do koupelny. Harry byl v půli cesty, když nenáviděný smích se ozval ze směru ode dveří.

 

×××××

 

Voldemort si nemohl pomoci, ale musel se smát obrázku, který se mu naskytl, jak se jeho kotě plazí po koberci. Trvalo půl dne, než se probudil, zcela vyčerpán jak magicky tak i fyzicky z dokončeného rituálu.

 

„A kam si myslíš, že jdeš?“ Zasyčel pobaveně.

 

S rychlými kroky byl hned vedle svého zajatce, vzal ho ze země a položil ho zpátky na postel.

 

„Musím se dostat na vyučování, jinak přijdu pozdě.“ Zasyčelo jeho kotě vzdorovitě a jeho bledá tvář neukazovala žádné zděšení.

 

Voldemort si nemohl pomoci, ale musel se usmát. Prostě neexistoval žádný jiný tvor, který by byl tak zábavný a příjemný na pohled jako jeho kotě. Při pohledu do zelených očí, které křičely vzdorem. Voldemort položil jednu ruku na ruku sevřené do pěsti svého chlapce a hladil ji placem přičemž žasl nad tou měkkostí.

 

„Žebych se zapomněl zmínit? Už více nebudeš Bradavice navštěvovat. Tady tě nenaučí věcem, které do budoucna budeš potřebovat vědět. Už jsem poslal sovu ředitelce a o všem ji informoval.“

 

Díval se jak se zelené oči rozšířily. Jeho kotě kleslo na postel jako loutka, jejiž struny byly přeříznuty. Aby zastavil jeho protesty, zachytil jeho rty v polibku. Ochutnával ještě jednou to co mu náleželo.

 

„Opravdu by bylo nanejvíš nevhodné, aby můj mažel navštěvoval Bradavice během jeho líbánek, nemyslíš?“ Pokračoval a těšil se z reakce, která díky jeho slovům na chlapce působila.

 

„Manžel? Líbánky? Co jste...?!“ Ale i když se Harry zeptal, nesčetné množství obrázků spustily v jeho mysli lavinu. Vzpomínky na pocity a šeptaná slova radosti a vášně, zatímco kolem nich vířila magie, pronikávající do jeho těla a duše.

 

S povzdechem Harry vytrhl ruku z Voldemortova sevření.

 

„Ne.“

 

Voldemort se jen znovu zasmál a začal hladit Harryho vlasy v posměšně uklidňujícím způsobem.

 

„Opravdu kotě, teď jsem zraněn. Užil sis to velmi dostatečně a dokonce si moc hezky prosil.“

 

A měl pravdu. Harry si vzpomněl na své prosby, vzpomněl si jak ho objal a jak spolupracoval.

 

„Ne.“ Tentokrát to nebyl slabý šepot, ale téměř výkřik.

 

„Přiznávám se, že jsem byl trochu překvapen, když jsi se zapojil, ale bylo to víc zábavnější, co říkáš?“

 

Zuřivost a hanba se přes něj převalily a slepě popadl první věc, tmavě červený polštář a hodil ho do Voldemortova obličeje.

 

„Ty hajzle! Co jsi mi to udělal?!“ Vykřikl, příliž naštvaný, než aby se staral o následky svých činů.

 

Voldemortova jediná reakce byla smích, položil polštář zpátky na postel a vstal. Podle Harryho hořícího pohledu položil sklenici naplněnou lektvarem na noční stolek.

 

„Vypij to, je to lektvar proti bolesti. Poté se uprav a sejdeme se v mé pracovně, kde tě budu informovat o tvém novém stavu a vše co k tomu patří, moje drahá choti.“

 

A s tímto posledním posměšným výrokem Voldemort opustil ložnici.

 

×××××

 

Natáhl třesoucí se ruku k nočnímu stolku, zvedl sklenici a vypil lektvar a jen doufal, že to byl nějaký druh jedu.

 

Jak lektvar účinkoval, Harry se snažil zablokovat tok vzpomínek, po kterých se pak cítil špinavý, využitý a slabý.

 

Sprcha, potřeboval se nutně osprchovat, aby se alespoň zbavil té špíny, kterou na sobě cítil. Vešel do koupelny a poté do sprchy, kde na sebe nechal padat horkou vodu. Drhnul se znovu a znovu dokud kůže nepovolila a nezačala krvácet. Když se poté cítil o trochu lépe vypnul vodu, osušil se a náhodou se podíval do zrcadla.

 

Jeho tvář byla tak bledá, až skoro popelavá a jeho oči skoro vylézaly z důlku. Vypadal jako nějaká oběť co upadla do šoku a ta myšlenka mu dala dostatek vzteku, aby se zbavil své strnulosti.

 

„Přestaň ty idiote. Jak pak hodláš bojovat? Tím, že kňučíš a rozpadáš se na kusy? Vzpamatuj se Pottere. Tak ti vzal tvou nevinnost. No a co? Věděl jsi, že to přijde.“ Křičel na sebe, zatémco bil pěstí do zrcadla.

 

Se vztyčenou hlavou odešel z koupelny, dal na sebe nějaké oblečení a odešel za Voldemortem, zatímco si v duchu neustále opakoval: „Nebudu plakat, budu silný a budu s ním bojovat.“

 

×××××

 

Když jeho kotě konečně vstoupilo do jeho pracovny Voldemort se dobře bavil. Vypadalo to, že se chlapci vrátil jeho bojovný duch, celý jeho postoj křičel vzdorem.

 

„Posaď se, musíš být ze včerejška stále unavený.“ Pokynul mu ke stolu a užíval si toho, jak se jeho kotě naježilo při zmínce o minulé noci.

 

Vyšel chlapci naproti a položil před něj starou, tlustou knihu, pak neodolal nutkání a opět výskal chlapcovi temné a hedvábné vlasy.

 

„Chtěl jsi vědět co jsem ti udělal. Tato kniha to zodpoví tvé otázky. Prostuduj si to velmi doře.“

 

Přestal si hrát s chlapcovými vlasy, políbil ho na temeno hlavy a zamířil ke dveřím.

 

„Tvoje lekce začnou příští týden.“

 

S tichým kliknutím za sebou zavřel dveře a usmál se. Nemohl se dočkat, až v budoucnu uvidí, jak se jeho kotě bude snažit bojovat a vzdorovat mu.

 

×××××

 

Harry se zvědavě podíval na knihu před sebou. Pořád nechápal co Voldemort plánoval nebo proč nebyl potrestán za svůj vzdor. Ale jestli kniha skrývá tyto odpovědi, bude si ji muset projít.

 

Vázání bylo vyrobeno z nedotčené bílé kůže a název byl napsán červeným písmem, připomínající krev. Titulek zněl: ''Prokletí Nemesis''. 

 

O tři hodiny později kniha vypadla ze ztuhlých prstů. Pokud si myslel, že předtím bylo s Voldemortem těžké bojovat, tak nyní by to bylo téměř nemožné. Voldemortův krok časem ukáže, že tohle byl konečný šach mat a Harry už nikdy nebude moct uniknout.

 

Zavřel oči a roztřeseně vypustil vzduch z plic. Od teď potřeboval být chladný a klidný, nebo by svůj boj prohrál.

 

×××××

 

Oběd nastal a skončil aniž by se Potter objevil a ve Snapeovi rostl trochu strach. Racionálně přijal skutečnost, že už mladému muži nemohl pomoci, ale nemohl omezit strach, který cítil.

 

Vztekle zavrčel a vydal se do kanceláře ředitelky školy zjistit, kde se vzpurný chlapec nachází nebo v případě potřeby se poptá po chlapci i u Temného pána.

 

„Minervo, slyšela si něco o panu Potterovi?“ Zeptal se jakmile za sebou zavřel dveře. Jediný pohled na popelavou tvář jeho kolegyně mu napovídal, že ano a že to zrovna nejsou dobré zprávy.

 

McGonagallová se vzchopila a ukázala na dopis na stole. „Temný pán mě dnes milostivě informoval o odstoupení pana Pottera ze školy. Je přesvědčen, že Bradavice nebudou schopny učit chlapce věcem, které bude potřebovat znát, aby mohl lépe plnit svou roli Temného prince.“

 

Snape se cítil otupělý. Skořice, pomyslel si nesouvisle, cítil skořici. Skořice, která se používá v některých z nejstarších a nejtemějších lektvarech. Byla to také, uvědomil si, ingredience, která způsobuje nenávratnost lektvaru po požití.

 

„No, nebyli jsme tak hloupí, abychom opravdu věřili, že by nám Temný pán vrátil hlavní symbol strany světla, že?“ Ignoroval pohoršený pohled, který na něj po tomuhle prohlášení udělala. A ve své hlavě se Snape omlouval svému mrtvému příteli: „Je mi to líto Albusi, vypadá to, že neexistuje žádná světlá cesta pro tvého oblíbeného chlapce, ale existuje jedna, do temnoty.“