Langsyne VII.kapitola

Rok hada

.

.

.

Tam kde jsme, jsou dýky v mužských úsměvech

~ Donalbain, v Macbethovi (William Shakespeare)

.

.

.

17.sprna 1995

Zdálo se to být jako věčnost, když Harry opustil Luciena a vrátil se do své vily ve Francii, aby mohl hledat Voldemorta. Za normálních okolností věděl, že hledání bude téměř nemožné. Temný pán se vždy schovával na velice bezpečných místech obklopen řadou ochranných kouzel. Naneštěstí pro Harryho měl člověka... hada bude přesnější, který ho najde. Sithis, i když už dávno mrtvá byla stále přítomna jako náramek, který pro Toma vytvořit a který také nosil, umožňoval více než jen klasickou ochranu. Byl to způsob jak najít Voldemorta, kdyby ho potřeboval vidět.

Harry právě stál na druhé straně ochranných štítů a sledoval neurčité barvy, které okolo vířily a tvořily úkazy předtím než zmizely jako kdyby se tam předtím vůbec neobjevovaly. Čekal až se začnou shromažďovat Smrtijedi. Teď by ho ocharny nenechaly projít bez toho, aby Voldemort nebyl upozorněn na cizí přítomnost. A proto musel vyčkávat. Praskavý zvuk ho upozornil na příchod Smrtijedů a stále ukryt ve stínu se k nim připojil. Proklouzl přes dveře a zamířil směrem do místnosti ve které se v současné době Voldemort nacházel.

Voldemort seděl na polstrované židli, která spočívala na vyvýšeném stupínku. Byl oblečený v tmavých šatech, které skrývaly celé jeho tělo a kápě na hlavě skrývala jeho obličej ve stínech. Ti, kteří se objevili na hřbitově těsně po jeho zmrtvýchvstání klečeli na kolenou jako chrabří rytíři nejblíže trůnu. Bylo tam také dalších dvacet Smrtijedů, kteří taktéž klečeli opodál od Temného pána až se jim záda neuvěřitelně hrbila. Pochvíli všichni na jeho příkaz vstali.

„To je zvláštní,“ začal tiše. „Dnes v noci vás tu vidím ve velmi hojném počtu, ale v noc méno návratu jich po mém boku stála pouze hrstka z vás všech dohromady. A teď se mě tu snažíte získat vašim trapným pokusem projevu úcty?“ Jeho hůlka se znenadání objevila v jeho bledé ruce a špičatým koncem zamířila na skupinku před sebou. Hříšníci se připravovali na svůj trest, který je jistě nemine a Voldemort si to začal užívat.

Byl to okamžik pro který se Harry rozhodl vystoupit se svého skrytého místa ve stínů. Zprvu neměl v plánu přerušit setkání, ale když stál v tak těsné blízkosti... musel si přiznat, že jeho vlastní sebeovládání bylo slabé. Zalapání po dechu jednoho z noshledů přilákalo pozornost všech přítomných. A zanedlouho se díval na špičky hůlek všech přítomných. Smrtijedi se začali přeskupovat, tak aby mu zamezili výhled na jejich Pána a Mistra. Mezitím ještě stihl zachytit Voldemortovu tvář, kterou na chvíli oslnilo bledé světlo. To co uviděl ho zcela ochromilo. Ten ďábelsky hezký obličej byl nenávratně pryč i s jeho luxusně tmavými vlasy a okouzlujícím úsměvem. Místo toho byl jeho obličej bledý, skoro nemocný jako kdyby ho postihla nějaká zlá choroba a kůže vypadala tence jako papír, který se dá jednoduše roztrhnout napůl. Jediná povědomá věc v jeho obličeji byly ty žhnoucí rudé oči.

„Oh, drahý Tome.“ Zasyčel a ignoroval všechny hůlky namířené na jeho obličej. „Co to jen magie provedla s tvým tělem? Tvůj krásný obličej a charizmatický úsměv je pryč a místo toho se teď dívám na někoho, kdo připomíná přerostlého hada.“

„Kdo jsi, že si sem přijdeš a říkáš takové věci mě, Lordu Voldemortovi?“ Pozvedl hůlku s kletbou Cruciatus na jazyku.

„No tak, nevzpomínáš si na mě?“ Odsunul se, aby na měj mohl být lépe vidět.

Červené oči se střetly se zlatými a Voldemort ihned pochopil, kdo před ním stojí. Ačkoli se to zdálo být nemožné. Ten muž, ten upír zemřel už dávno. To nebo co předtím stálo nemohlo být víc než duch. Toto... musel být nějaký krutý žert, který s ním Osud hraje. Přivést zpět ducha svého mrtvého milence, aby si mohl hrát s jeho myslí. Podrážděně zasyčel.

„Nikdy jsem neumřel, jen jsem se vrátil domů.“ Pak se odmlčel a rozhlédl se po Smrtijedech, kteří na něj stále nervozně mířili. „Opravdu chceš pokračovat v rozhovoru před svými noshledy?“

„Nemůžou nám rozumět.“

„Jako kdyby na tom vůbec nezáleželo.“ Dobře znal Tomovu paranoiu, že ho může kdokoli odposlouchávat. Tohle mu aspoň zajistí, že nakonec skončí v nějaké místnosti, kde si budou moct promluvit.

„V rozhovoru budem pokračovat později.“ Zasyčel Temný pán, a pak se otočil zpátky ke svým Smrtijedům. „Skloňte hůlky, on pro nás žádnou hrozbu nepředstavuje.“ A pokynul k Harrymu na druhé straně místnosti.

Setkání probíhalo dál s několika koly cruciátů. Harry si připustil, že je trochu nesvůj, ale nemohl si pomoci, aby si to mučení aspoň chvíli neužíval. Voldemort jim poté dal rozkazy, aby sbíraly všechny potřebné informace, když se na světlo světa dostala informace, že Harry Potter zmizel.

„A Luciusi, najděte chlapce.“ Zasyčel na něj, než se stihl přemístit pryč. Pak se obrátil ke svému nečekanému hostu, který se klidně opíral o zeď. „Pojď za mnou, teď si spolu promluvíme.“ A zamířil rychle pryč z místnosti a vedl je do jedné z mnoha jeho pokojů.

Pokoj do kterého vešli byl zařízen, překvapivě, v teplých barvách. Měkký koberec vínové barvy byl položen přes celý pokoj. Dřevěný nábytek, knihovna, psací stůl a konferenční stolek měli temě lesklou plochu od které se odrážely odstíny jemně červené. Pohovka a židle byly pravděpodobně stejně tmavé, i když by se od sebe lišily pouze odstínem. Jediné světlo v místnosti byl krb ve kterém vesele plápolal oheň, který se snažil dostat svými jazyky co nejvýše to šlo. Bylo to tady celé útulné a Harry by si dokázal představit sám sebe jak tady tráví večery se sklenkou ohnivé whisky nebo skotské v ruce.

„Vysvětli.“ Přikázal Voldemort a Harry si povzdechl. Začít od začátku by bylo asi nejlepší, ale za daných okolností, by měl začít nějak jinak. 

„Upíři, narozeni v královské linii jsou přesunuti z jejich přítomných časů a posláni do minulosti nebo budoucnosti, aby se něco naučil. Totéž platil i pro mě, i když si myslím, že to pro mě mohlo být nějak zajímavější, protože nemám nárok pouze na jednu linii, ale rovnou na všech pět. A tento čas je mou pravou přítomností. Přišel jsem před tvým pátým ročníkem a zůstal jsem až do své smrti, nebo vraždy je jedno jak se to nazve. Když jsem se vrátil, ukrýval jsem se než jsem se rozhodl tě najít.

Nastala táhlá pauza a Harry se rozhodl položit otázku, která ho už delší dobu trápila: „Jak je možné, že byl Brumbál schopen převzít místo ředitele? Myslím tím, že on mě defakto zabil. Copak si aspoň neudělal krátký pobyt v Azkabanu nebo tak něco?“ Voldemort se ušklíbl.

„Ve skutečnosti ten starý blázen obdržel medaili. Možná bys měl vědět, že jsi byl podle nich jeden z nejvíce krutých Grindelwaldových společníků, dokonce tvá smrt byla oslavována. Ta medaile několik týdnů po tvé demisi zpívala chválu na Brumbálovu hlavu. Byl jsem tím vším zcela zhnusen.

„To se vsadím.“

„Proč jsi tady Jaspere?“

„Rozhodl jsem se, že chci být tady s tebou. Dokonce i přes všechno ostatní.“

„Všechno ostatní?“ Zeptal se Voldemort jízlivě.

Harry zavrtěl hlavou a podíval se směrem k ohni.

„Pro teď to bude stačit. Existuje několik věcí, které musím urovnat, a pak... uvidíme. Ačkoli by jsem tě chtěl požádat o laskavost.“

„Nedělám laskavosti, Cole.“ Zasyčel muž.

„Jsem si jist, že tohle bude dříve či později součástí tvých plánů.“

„Tak do toho, ale nic ode mě nečekej.“

„Chci, abys ovládnul mozkomory z Azkabanu už tento rok.“

„To by bylo odva roky dříve, než před plánovaným termínem. Co by jsi mi dal na oplátku?“ Jeho hůlka se obratně točila v bledých, dlouhých prstech.

„Informace.“

„A jaké informace by jsi pro mě mohl mít?“

„Mám informace o Potterovi.“ Řekl tiše a jeho periferní vidění zachytilo jak se Voldemortova ramena napjala.

„Víš kde je?“

„Vím.“

„Řekni mi to a já tvou laskavost vyplním.“ Tomův hlas se změnil do hrozivého syčení.

„Já ti to řeknu a ty ho půjdeš hned zabít.“

„Nebuď drzý.“

„Harry Potter už pro tebe nepředstavuje žádnou hrozbu.“ Voldemort vypadal, že je v pokušení po něm hodit nějakou kletbu a proto rychle pokračoval. „Chlapec s něčí pomocí uprchl od svých mudlovských příbuzných příbuzných a tím se přerušilo i sledovací kouzlo, které na něj bylo uvaleno. Měl zvláštní dědictví, které podle Brumbála a jeho Řádu mělo zůstat potlačeno a proto utekl. Ten, kdo mu pomohl uniknout ho nyní skrývá na bezpečném místě. On už proti tobě nechce znovu bojovat.“

„A tohle všechno víš jak?“

„Jsem schopen to sdílet. A jestli ho budeš chtít i nadále pronásledovat, to je pak už na tobě.“

„Budu muset získat to proroctví, abych znal celý jeho obsah dříve, než budu vědět jak se s chlapcem poté vypořádat.“

„Proroctví?“ Zeptal se Harry. Jaké proroctví?

„Proroctví, které se týká mě a toho chlapce. Pro tebe to nemá žádný význam.“ Mávl Voldemort rukou. Harry zatnul zuby. Sakra, že to pro mě má význam. Ale on prostě nemohl jen tak přijít a říct to. „Nemáš náhodou zájem o toho chlapce?“

„Ne, chci abys vyhrál, ale nedokážeš to pokud bude Potter proti tobě.“

„Nenaznačuješ...“

„Ne, ale dokonce ty sám jsi právě řekl, že existuje nějaké proroctví. Co když říká, že ten kdo bude chlapce vlastnit vyhraje válku?“

„To ne.“

„Ty to nevíš, že?“

„Vím dost, abych věděl, že to tak není.“ Řekl s přimhouřenýma očima a Harry udělal smířlivé gesto.

„Fajn, fajn.“

Harry zkoumal muže, který seděl proti němu. Jeho rty byly zkřivené do úšklebku a pošilhával přes konferenční stolek po temném čaroději. Pak se na něj Temný pán podíval, zamračil se a odvrátil Harryho kouzlo, které na něj jemně poslal.

„Ne.“

„Proč?“

„Protože já ti nevěřím.“ Tak tohle... vlastně trochu bolelo.

„Předtím jsi mi věřil.“ Jasně prohlásil Harry.

„Předtím jsem byl bláhový kluk bez vědomí jak nebezpečný jsi doposud byl, ale možná když, vyplníš detaily, které chci vědět, mohl byl ti znovu věřit.“

Harry si mírně povzdechl, ale ve skutečnosti to měl předpokládat. Tohle je Temný pán. Když byl Tom mladší, také moc lidem nevěřil a s přibývajícími lety se to určitě nezlepšílo, spíš naopak. Harry se postavil na nohy a stroze přikývnul.

„Uvidíme se brzy.“ A pak byl pryč.

x-x-x-x-x

Gringottova banka byla přesně stejná jako tehdy v 50.letech. Ve skutečnosti si byl jistý, že kromě několika tunelů v podzemí navíc se nic nezměnilo. Harry, který měl v plánu zajít do svého trezoru byl zastaven jedním ze střetů banky. Jaké pak bylo jeho překvapení, když mu řekl ať ho následuje, že jeho příchod byl dlouho očekáván. Skřet ho vedl přes halu, dozadu až ke dveřím. Vešel do místnosti a byl vyzván dalším skřetem, který tam už seděl, aby se posadil na volné místo.

„Už nějakou dobu vás očekáváme, pane Pottere.“

„Cole, prosím.“ Řekl zdvořile.

„Jak si přejete.“ Přikývl skřet. „A teď přejdeme k věci, která je nutná k projednání. Jmenuji si Splitax a jsem ten, kdo spravuje majetek vaší matky spolu s něčím co... tajilo veškeré informace, pokud jde o její dědictví.“ A ukázal mu nějaký starý svazek. Pravděpodobně byl těžký s purpusovým krytem a hadem stočeným podél. I přes své stáří, což bylo jasně patrné na první pohled, to bylo v zachovalém stavu.

„Co to přesně je?“ I když to jistě nevěděl, docela měl nějaké tušení.

„Tato kniha, Anguis, zobrazuje linii vaší matky a vás. Obsahuje historii, původ a známé schopnosti, které vaše linie v průběhu mnoha let vlastnila. Je to také jediná kniha, která zmiňuje i jména ztracených klanů.“ Harry si s velkou pečlivostí pohladil obal knihy a sledoval hada, který se začal pohybovat. Splitax promluvil: „Vzhledem k povaze této knihy a jejímu obsahu nemohu dovolit, aby opustila prostory banky, ale může být přesunuta do vašeho trezoru. Můžete tu zůstat a číst tak dlouho jak jen budete chtít, stačí pak zavolat, až budete připraven k odchodu a někdo z nás vás bude doprovázet ven, bez ohledu na čas.“ Skřet vstal a odešel, nechal Harryho samotného, upřeně zírajícího na knihu.

x-x-x-x-x

Albus byl frustrovaný a pociťoval i trochu strach. Za celé dny nedostal o Harrym žádnou zprávu. A to bylo pouze v případě, že chlapec zmizel z povrchu světa. Nikdo nic nezjistil, dokonce ani Fawkes nemohl zjistit chlapcovu polohu a přivést ho zpátky. Kdyby tolik nevěřil v proroctví, měl už podezření, že už byl Harry po smrti. A tohle zrovna nebyla nějak potěšující myšlenka s ohledem na skutečnost, že byl teď Voldemort zpátky a pomalu získává zpět svou předchozí sílu. Ochranná kouzla v Zobí ulici byla zlomena a sledovací kouzlo umístěno na Harryho se začalo vytrácet, bez možnosti na obnovení. Cítil se trochu provinile, když na něj to kouzlo umístil, ale nemohl se sám zastavit. Mezi Tomem a Harrym bylo tolik podobností. Daleko víc, než si myslel, že je možné s ohledem na značně rozdílné okolnosti, které za celý život doposud prožili.

Ale i tak nemohl Brumbál popřít, že cítil strach pokaždí, kdy Harryho sledoval. Chlapcovi schopnosti vystupovaly napovrch v téměř každé situaci, jeho překvapivé množství znalostí ohledně magických věcí a ta čirá síla, kterou má v rukou. Nemohl dopustit, aby sešel z cesty jen kvůli temnému dědictví od jeho matky a proto se cítil provinile, když si Harry nebyl vědom svého pravého potencionálu, který se znažil potlačovat. Ale... ten pocit si držel v nejhlubší části své mysli. Podíval se na svého ptačího společníka, který k němu tiše broukal.

„Fawkesi, můj drahý příteli. Nemohu si pomoci, ale cítím, že jsem se ve svém úsudku dopustil těžké chyby.“ Fénix vydal zvuk, který nazanačoval souhlas. Chystal se znovu promluvit, když se ozvalo zaklepání na dveře jeho pracovny. „Pojď dál, Severusi.“

Profesor lektvarů vešel do místnosti, zavřel za sebou dveře a rázným krokem vyšel naproti prázdnému křeslu. Jeho oči automaticky skenovaly celou pracovnu. Jeho obvyklý úšklebek byl tentokrát nahrazen zamračením, jednoduchý způsob toho jak zjistit, že se stalo něco neočekávaného během setkání Voldemorta a jeho následovníků. Albus sepjal prsty do stříšky a lehce zachmuřený výraz se objevil v jeho tváři.

„Neočekával jsem tvoje hlášení minimálně až do rána. Co se stalo?“ Brumbálovi myšlenky představovaly všechny možné nejhorší scénáře, ve kterém se Voldemortovi podařilo Harryho najít, ale kdyby tomu tak bylo Severus by vypadal více nervozněji než vztekle.

„K Temnému pánovi přišel... přítel, který setkání narušil.“ Prohlásil profesor nevzrušeně. Albus několikrát zamrkal.

„Narušil setkání?“

„Přesně tak.“

„Přítel?“

„Dalo by se to tak předpokládat.“ Teď byla řada na Albusovi, aby se zamračil. Tom neměl žádné přítele, tehdy i teď.

„O čem spolu mluvili?“

„Nejsem si vědom. Ten muž je totiž hadí jazyk.“ Brumbál se zamračil ještě víc, vrásky se na celém obličeji prohloubyly a ukazovaly tak jeho skutečné stáří. Další hadí jazyk, který zcela evidentně spolupracuje s Voldemortem. Takové neočekávané věci neměl rád.

„Mohl bys ho popsat?“

„Bledý, zdánlivě štíhlá postava, tmavé vlasy. Obávám se, že víc už nevím. Když se objevil v místnosti byl zahalen v plášti i kápy. Věřím, že Lastrangeovi byli schopni vidět jeho obličej.“

„Ještě něco?“

„Jeho magie je rozhodně na vysoké úrovni, ale je temná, více než jakákoli jiná. Bylo to z něj hmatatelně cítit.“

„To jsou velmi znepokojující zprávy. Děkuji, že jsi s tím za mnou hned přišel.“

„Vracím se do svých pokojů.“

„Dobrou noc můj chlapče.“ Snape zmizel za dveřmi a tiše za sebou zavřel. Albus se v křesle opřel a tvářil se zamyšleně. „Obávám se co nám tento nový hráč přinese.“ Řekl tiše a poslouchal uklidňující tony, které vydával Fawkes.

x-x-x-x-x

LANGSYNE VI.KAPITOLA < > LANGSYNE VIII.KAPITOLA