Reign of Darkness 7.část a 8.část

Rozhodla jsem se o trochu dříve uveřejnit 7.část protože za 1) už od 7.6. tady nic nebylo zveřejněno, 2) 8.část ještě nemám přepsanou v PC - stačilo když jsem včera přepisovala 3 hodiny šest stran Langsyne a za 3) když je ten pátek 13.

Jinak doufám, že se vám část bude líbit, kdyžtak zanechejte nějaký hezký komentář a kdo nechce psát tak hlasujte v anketě, děkuji :)

Reniii

×××××××

7.část

Bylo hodně po půlnoci, když se Voldemort navrátil do svých komnat. Zatímco se pomalu svlékal, těšil se z obrázku který se mu naskytl když se podíval na svou postel. Jeho kotě bylo stočené do klubíčka jako kokon, které se chrání před zbytkem světa.

Voldemort se uložil do postele, jednou rukou si chlapce přitáhl k sobě a sladil jejich těla tak, aby se svým břichem mohl dotýkat jeho zad. Dovolil si malý spokojený úsměv, když se jeho kotě nezbudilo, ale také že se snažil dostat jejich těla blíže k sobě.

Použit tyhle lektvary byl opravdu geniální nápad. Donutit nepřítele, aby toužil po vašem doteku mohl vymyslet jenom Temný pán. A ani Severus, nadaný a silný jaký bezpochyby je, by pro něj nebyl schopen vytvořit tyhle lektvary.

Do svátku všech svatých zbývaly ještě dva týdny, a pak jeho kotě bude nenávratně jeho, jako jeho budoucí manžel bude potřebovat jeho dotek k přežití zbytku jejich nesmrtelných životů.

Zavřel oči a užíval si blízkost svého miláčka a dovolil své mysly zklouznout do spánku.

×××××

Pro Harryho se zdálo být neobvykle těžké se probudit. Jeho mysl byla trochu zmatená a jeho tělo se cítilo příliš uvolněně. Dokonce bylo těžké i přemýšlet: ve skutečnosti si ani nemohl vzpomenout, proč byl zděšen tímto stavem. Jen ten malý, bezvýznamný hlásek v zadní části jeho mysli trval na tom, že by se neměl takhle cítit, že by měl být na pozoru a že je něco strašně špatně.

Stále ještě příliš ospalý, aby se zajímal o ten pocit, zabořil Harry zpět své tělo hlouběji do toho nádherného tepla. Hluboký a pobavený smích, který se linul místností okamžitě otřásl jeho myslí a v hlavě mu začaly zvonit poplašné zvony. Znal ten smích! V loňském roce ho slyšel tolikrát, že by ho poznal i ve spánku.

Přesto, jeho vlastní tělo nereagovalo na stav mysli, jak by správně mělo. Přes adrenalin, který mu koloval žilami, jeho tělo zůstávalo uvolněné a stočené do klubíčka vedle svého největšího nepřítele.

Znenadání začala jedna ruka vískat jeho vlasy a druhá hladit jeho břicho a z jeho úst uniklo malé zapředení. Zatímco jeho duše křičela zoufalstvím a frustrací, jeho mysl a tělo ho zradily a užívaly si doteky od svého věznitele. Když se rty dotkly jeho ucha, prudce otevřel oči překvapením.

„Jakkoli příjemné to je, tak se obávám, že budeš muset vstávat a jít na svou první vyučovací hodinu.“ Zasyčel hluboký hlas a vyslal vlny potěšení do těla pod sebou.

„Počkat chvilku, potěšení? Potěšení?! To nemůže být pravda. Co jsi mi to udělal?“ Pomyslel si Harry zděšeně.

×××××

Byl oběd, když se Minerva svěřila Severusovi s obavou o stav chalcovi mysli. Severus, se svolením Temného pána si mohl na chvíli s chlapcem promluvit.

Temné kruhy pod očima zmizely, ve skutečnosti chlapec vypadal, že si dobře odpočinul. Ale ty velké tmavě zelené oči ho zradily. Křičely zoufalstvím a z části i zmatkem, prosily někoho o pomoc.

Bylo tak nepravedlivé, že mu nikdo nedokáze pomoci, i kdyby sebevíc chtěl. Temný pán zabije každého, kdo by se odvážil mu pomoci a díky jejich spojení by to zaručeně věděl.

A přesto, Severus se nemohl dívat jinam. Bylo k smíchu, že zrovna on, hrdý Zmijozel, cítil nutkání podat pomocnou ruku, bez ohledu na to jak nebezpečné by to bylo.

Potichu proklel Albuse, který jistě musel být zdrojem těchto neočekávaných nutkání. Došel až k chlaci a řekl: „Na slovíčko, pane Pottere.“

Pak odkráčel ze síně ve svém obvyklém dramatickém stylu, zmatený Harry ho následoval.

Vešli do malé nepoužívané učebny, Severus pokynul Harrymnu aby se posadil, a pak za sebou zavřel dveře a zabezpečil místnost kozlem proti odposlouchávání.

„Vzhledem k tomu, že se nějak Albusovi podařilo do mě vštípit svědomí, které nemohu ignorovat a není mi lhostejný váš osud Pottere. Mohu se vás zeptat jak se vám daří?“ Jeho hlas byl jako vždy chladný.

Zelené oči se na zlomek vteřiny rozšířily. Pak se jeho ruka přesunula před ústa.

„Vím, že v současné době nejste schopen mluvit anglicky, pane Pottere. Nicméně mám svolení od Temného pána s vámi hovořit o věcech týkají se zdraví. Možná by jste ho mohl požádat, aby vám umožnil mluvit alespoň se mnou.“

Onyxové oči zaregistrovaly divokou naději, která probleskla v chlapcových očí, než se vrátily zpět do nudného výrazu.

K jeho překvapení chlapec zavrtěl hlavou.

„Nebudete se ho ptát?“

Další negativní zavrtění hlavou.

„Uvědomte si pane Pottere, že vaše situace je vlastně výhodná, protože Temný pán se zdá být vaší osobou posedlý. Udělejte všechno co budete moci, aby jste si svůj život aspoň trochu zpříjemnil. Zapomeňte na to, co si o vás budou ostatní myslet, nejsou ve vaši pozici, Harry. Pravděpodobně nenastane nějaká možnost útěku. Budete muset žít tento život, ne ten o kterém v noci sníte. Udělám cokoli, abych vám pomohl, ale nikdy nebudu schopen vás osvobodit a nikdy vám už nebudu lhát.“

×××××

Poslouchat podivně vášnivý monolog jeho dříve nejvíc nenáviděného profesora v něm něco lámalo. Ocenil, že je tady aspoň jeden člověk, který mu nebude lhát. Přestože jeho krutá slova zabila poslední naději o svobodě.

Možná, že měl Snape pravdu, ale Harry by se radši propadl, než by se Voldemortovi jen tak vydal.

Bude bojovat do posledního dechu, dokud nezbyde nikdo s kým by bojoval. Divoký, lehce šílený oheň začal v jeho očích hořet. Zjistí co mu Voldemort udělal, a pak najde způsob jak bojovat s důsledky jakéhokoliv kouzla nebo lektvaru, které na něj bylo aplikováno.

Snapeovým směrem vyslal pevný úsměv, poté Harry vstal a odešel se vztyčenou hlavou, zanechávajíc za sebou vůni skořice.

×××××

Severus rezignovaně zavřel oči. Ten oheň v chlapcových očí bude na problém. Ale i tak si nemohl pomoci a musel obdivovat chlapcova silného ducha, bez ohledu na to, že jeho odpor bude marný.

Nedlouho poté co chlapec odešel si Severus všiml podivné vůně, která se držela ve vzduchu, vůně, která tady předtím nebyla a kterou tady musel zanechat chlapec.

„Skořice, voní to jako skořice.“ Svaštil obočí jak se zamyslel a rozhodl se vyhledat všechny lektvary po kterých pak jejich oběti voní skořicí. Nebyl zatím schopen dát Potterovi protijed, ale věděl do něj bylo pravděpodobně dáno, a pak může chlapci pomoci s bojem proti účinkům lektvaru.

„K čertu s tebou Albusi.“ Tvoje zaujatost Potterovým spratkem se zdá být ještě víc nakažlivá, než tvoje zatracená ochota pomoci všem ubohým duším, kterí ti zkříží cestu.“


8. část

Pro Harryho byly další dny nikdy nekončící cyklus opakování. Probudil se v náručí svého únosce a jeho tělu se to líbilo. Pak šel na vyučování, kdy jeho mysl byla vždycky zmatená a v oparu, zatímco jeho tělo toužilo být v teplé a pohodlné posteli své nemesis a jako navrch pociťoval pohledy od ostatních studentů a ještě hůř, od Snapea.

Snape, ten který mu chtěl pomoci, ten který se zapojil do nebezpečného tance s Voldemortem, jen aby mohl Harryho alespoň trochu utěšit. Tanec, který nakonec bude smrtící, tím si byl Harry jist.

V té myšlence si Harry odfrkl. „Jaké to vytváříme dokonalé duo, když se snaží mě ochránit a přitom to dělá ještě horší.“ Pomyslel si.

Snape využil výmluvy, že se stane profesorem v poradenství, aby mohl mluvit se studenty o jejich duševním zmatku. „Hmm, duševní zmatek...“ přemítal. Ale něco na tom bylo, něco díky čemu by mu mohl Voldemort umožnit opět mluvit anglicky. Jiskra života se vplížila do jeho očí, když ho konečně napadlo co by mohl udělat.

Vzhledem k tomu, že vyučování již začalo chodby byly zcela prázdné, takže bylo pro Harryho snadné proklouznout do jedné nepoužívané umývárny. Se zlým úšklebkem na rtech Harry porušil první ze dvou pravidel, které měl dnes v plánu, a pak uzavřel svou mysl.

„Nemysly na důsledky. Neboj se toho co přijde. Přemýšlej o svých bezprostředních scílech. Neopovažuj se přestat. Neboj se, nepřestávej,“ odříkával si pod vousy.

S jedním pevným úderem rozbil jedno z mnoha zrcadel. Bolelo to jako čert, ale snažil se bolest ignorovat a mít stále uzavřenou mysl. Po tom všem neměl moc času. Nebude trvat dlouho a Voldemort si všimne, že se nebude moci dostat do mysli svého zajatce a přijde si pro měj.

Krev kapala z jeho pravé ruky a ze země zvedl jeden z větších kousků rozbitého skla. Stále se šklebil jako šílenec a zabodl sklo do levého zápěstí, kdy pak střep táhl až k loktu. Bolelo to, bolelo to hodně, ale ještě nebyl hotov.

S roztřesenými prsty vytáhl sklo ze své levé paže, totéž pak provedl i se svou pravou paží. Díky velké ztrátě krve a přerušením nervů upustil střep a uklouzl na zem.

„Zajímalo by mě jestli bych měl začít počítat minuty než dorazí nebo odhadovat dny, které za tento čin budu trávit v bílé místnosti,“ pomyslel si vyčerpaně. Věděl, že nebude moct zemřít, na to si Voldemort velmi vážil jejich společné životní síly. Věděl, že své vytoužené svobody tak lehce nedosáhne. Ale nemohl přestat bojovat, nikdy. Oheň v duši mu nedovolí se podmanit, nikdy. Bez ohledu na bolest, bez ohledu na cenu kterou za to zaplatí.

×××××

Nemohl se soustředit na své papíry. Byl to první podnět, že něco není jak by mělo být. Nějaký druh energie ho pronásledoval celé dopoledne a horšilo se to jak den postupoval dále. Voldemort frustrovaně odhodil brk na stůl, vstal a vešel do místnosti, ve které vždy vítal své kotě zpět poté co skončilo vyučování. Vždy měl dobré instikty a hrozivé rudé oči se zúžily jak usilovně přemýšlel. „Tak proč jsem tak nervozní? Co se mi mé instinkty snaží říci?“ Pochodoval z jednoho konce místnosti na druhý. Dělal to vždy, když se snažil dostat k jádru věci.

„Počkat, jaká byla má první myšlenka? Proč jsem šel sem?“ Zastavil se uprostřed pohybu, když ho odpověď udeřila. Jeho kotě... Nátáhl svou mysl, ale byl překvapen, když se setkal s neproniknutelnou zdí namísto myslí svého mazlíčka.

„Ale, ale, určitě máš něco zalubem.“ Úšklebek vykvetl v jeho tváři. Zdálo se, že zůstat v Bradavicích byl dobrý nápad. Nebyla by to žádná legrace, pokud by se jednou za čas jeho kotě nesnažilo otevřeně bránit.

×××××

Po příchodu do kanceláře ředitelky se ihned setkal s pohledem McGonagallové, která vypadala, že se ji ulevilo, ale zároveň byla stále vyděšená.

„Můj pane, právě jsem se chystala vás zavolat. Stala se... nehoda, která se týká pana Pottera. V tomto okamžiku je na ošetřovně, kde se zotavuje.“ I přes zjevný strach byl její hlas pevný a odhodlaný.

Červené oči zářily vztekem a zíraly na zoufalou ředitelku zatímco jeho hlas zasyčel: „A proč přesně potřeboval pan Potter zůstat na ošetřovně a zotavovat se?“

Ještě předtím, než málem ztratil nervy a proklel třesoucí se ženu se otevřely dveře a do mísnosti vstoupil Snape. S uspěchanou úklonou pronesl: „Můj pane, kdyby jste mě mohl následovat, vysvětlím vám veškeré okolnosti, které znám.“ Vždycky obdivoval jak ty onyxové oči neprozradí hrůzu jejich majitele. A opravdu, Severus byl vyděšený, napjatý postoj mluvil ke každému, kdo ho znal tak jako Voldemort.

„Začni mluvit a modli se, aby tvá slova uklidnila můj hněv víc, než slova ředitelky,“ zasyčel a odešel z místnosti.

Severusi, já čekám.“ Stále nemohl proniknout do mysli svého kotěte, což znamenalo, že od té body nebyl při vědomí nebo musí být na pokraji smrti. S každým jeho krokem jeho hněv rostl a hrozilo, že se zaměří na Snapea pokud bzry nedostane odpovědi na své otázky.

„Když jsem si všiml, že není ve třídě, kde by měl být, rozhodl jsem se ho jít hledat. Našel jsem ho v jedné nepoužívané umývárně, krvácejícího ze svých paží. Je evidentní, že rozbil jedno ze zrcadel a použil jeden velký kus střepu k rozříznutí obou paží, od zápěstí až po loket. Upřímně řečeno, sestra se divila, že je stále naživu a dokonce se jeho stav zlepšuje, zatímco spolu teď mluvíme.“ Zpráva byla strohá a přesná, neodhalovala absolutní hrůzu, kterou Snape cítil, když ho našel nebo zoufalství, které mu i teď sevřelo srdce.

Voldemort nebezpečně přimhouřil oči když zasyčel: „Takže, ty jsi ho šel hledat, když sis všiml jeho nepřítomnosti... A teď bych chtěl vědět jestli jsi mi lhal, protože jen jedna osoba nese vinu za tuhle situaci.“

Snape se otřásl, když zahlédl temnou výhružku, která hořela v jeho očí. „Můj pane...“

„Copak Severusi?“

„Možná by bylo moudré vyhledat pro vašeho svěřence nějaké konzultace. Ty by alespoň mohly zajistit, že svůj čin nebude opakovat.“

„Takže, ty mi říkáš, že bych ho neměl za to potrestat?“

Severus věděl, že šlape po tenkém ledě, který se s každou vteřinou stává ještě tenčí, ale musel to zkusit. Dokonce se už nepokoušel omezovat své ochranné instinkty vůči chlapci. „Právo na rozhodnutí patří jen tobě, můj pane. Jen chci poukázat na to, že tohle byl akt ze zoufalství a dříve či později se o to pokusí znovu, pokud se cítí dost zoufale, bez ohledu na následky, které by pak vznikly.“

Došli ke dveřím nemocničního křídla. „K tomuto tématu se vrátíme později.“ A s jistým krokem vešel Voldemort do místnosti, vzal své spící a bledé kotě do náruče a zmizel pomocí přenášedla.

×××××

Červené oči hladově přejížděly po každé části bílé kůže, které mohl vidět. Kůže byla ještě bledší než předtím v důsledku ztráty krve. Ale nedělal si žádné starosti, už cítil jak se jeho kotěti navrací mysl, což znamnalo, že se brzy probudí.

Nemohl se dočkat až se ty zelené oči otevřou, aby si uvědomily, že je stále na živu, stále v zajetí a stále bez možnosti úniku.

Začal hladit jeho vlasy levou rukou, zatímco posunoval probouzející tělo blíže k vlastnímu. Vždy si užíval, když společně leželi v posteli.

Nakonec se zeleé oči se zmatkem otevřely. Neschopnost opravit pocity tepla a nebezpečí, která jeho mysl vysílala, Harry stále bezvládně ležel v náručí svého únosce.

„Ty, moje kotě, jsi tak příliž rozkošný. Opravdu sis myslel, že vzdálenost by mohla zničit sílu naší vazby?“

Nemilosrdné ruce se potulovaly přes Harryho tělo, vzdechy a slabé sténání neochotně uniklo přes sevřené rty.

„A zaštíti si svou mysl, tss. Jaké to špatné kotě jsi dnes byl. Co bych tak měl udělat?“

Zelené oči zářily, ale nebyly v nich žádné prosby o milost. Po tom všem jeho kotě nikdy neprosilo. Byl tak rozkošný.

Otočil jejich těla tak, že jeho miláček teď ležel pod ním. Pomalu ho nechal zvyknout si na jeho váhu jeho těla, poté jeho rty putovaly po krku, kousaly, olizovaly a líbaly si cestu dalů k ramenům. Jeho kotě se třáslo a vydávalo slabé zvuky úzkosti, spolu se steny radosti.

„Neboj se, nezamknu tě v bílé místnosti. Ty jsi mnohem více zábavnější v mé posteli.“

×××××

O několik hodin později Voldemort konečně odešel na schůzku a v posteli zanechal stále se chvějícího Harryho s přísným rozkazem, aby neopouštěl místnost.

Rozechvělý Harry vzkouzl do sousední koupelny, vlezl do sprchy a nechal vodu, aby smyla špínu, kterou na sobě jasně cítil. Ale jak znechuceně a špinavě se cítil, stále se musel smát. Zatímco byl Voldemort zaneprázdněn zkoumáním jeho těla, Harry byl schopen se podívat do jeho mysli. Sice byla cena vysoká, ale dosáhl svého cíle.

Voldemort se rozhodl nechat Harryho mluvit se Snapem v angličtině.

REIGN OF DARKNESS 5.-6.ČÁST < > REIGN OF DARKNESS 9.-10.ČÁST